Šampión

Part 20: „Proč?!"

Z pohledu Johannese

Když zaparkuju před hotelem, jehož adresu mi Zoe poslala, je krátce po půl osmé. Venku už vládne tma, a hlavně příšerný mráz. Nikde není ani živáčka.

Jsem venku, napíšu jí.

Zaberu se do telefonu a bezmyšlenkovitě scrolluji po displeji dolů. Z projíždění Instagramu mě vytrhne až zvuk otevření dveří u spolujezdce a zima, která do auta vpluje společně se Zoe.

„Ahoj," vydechne a začne si dechem zahřívat dlaně.

„Hádám, že se asi nechceš jít projít," pobaveně nadzvednu obočí.

„Co blbneš, dalo mi zabrat dojít těch dvacet metrů sem."

Usměju se. Jsem rád, že ji vidím a že s ní můžu být sám.

Snad to zas nepodělám.

„Pojedeme někam na čaj," rozhodnu a zadám do navigace centrum města Čang-ťia-kchou, na jehož okraji jsme ubytovaní. Nastartuji a vydám se směrem, který mě vede telefon.

Cestou si povídáme jako by se nic nestalo. O volném týdnu, o dojmech z Číny, o plánech na jaro. Rozhodně ne o biatlonu. Zoe přesně pozná, kdy se o takových věcech nechci bavit. Neptá se mě jako skoro všichni kolem, co se se mnou děje. Proto je mi s ní tak dobře.

Přesto je ten rozhovor zvláštní. Je poznat, že mezi námi visí něco nevyřešeného a že oba už tu plánovanou debatu chceme mít za sebou.

Zastavím před malým bistrem. Už zvenku je vidět, že je poloprázdné. Uvnitř je obsazených sotva pár stolů. Rukama, nohama nám objednám čaj. Ještě že nemáme v plánu jíst, to nevím, jak bychom se s obsluhou domluvili.

„Hádám, že se mnou chceš o něčem mluvit, když jsi mi napsal," zahájí Zoe, když před námi přistanou dva hrnky s nazelenalou voňavou tekutinou.

„Jo, to jsem chtěl. No, mluvit... Spíš se ti omluvit, že jsem se choval jako blbec," spustím.

„Nechoval ses jako blbec. Jen mi řekni, čím jsem tě naštvala. Dala jsem ti dost důvodů, co?"

„Promiň, že se k němu zas musím vracet, ale ten Tadeáš mi prostě nesedí. Naštvalo mě, že jsem tě od něj v podstatě zachránil a ty jsi to další den shodila ze stolu, jako by to bylo zbytečný. Že přeháním. Ale já viděl, co jsem viděl."

„To jsem nechtěla, abys to bral takto. Vážím si, že jsi mi ten večer pomohl, a děkuju ti za to, ale je to opravdu jen nedorozumění," rozhodně zavrtí hlavou. 

„Já si stejně budu myslet svoje. Už o něm pomlčím, ale nepřesvědčuj mě, prosím, o opaku, nebo se zas budu muset naštvat."

Usměje se a napije se čaje.

„Ale slib mi jednu věc," dodám.

„Jakou?" zvědavě na mě pohlédne.

„Že řekneš nějaký kámošce, že tě otravoval, a ta na tebe dá pozor."

„Johannesi to fakt není nutný, řík–"

„Do háje, je to nutný, můžeš udělat aspoň tohle, když už si s vámi vesele cestuje dál?!" zašeptám, abych svým rozzuřeným hlasem zbytečně nepoutal pozornost ostatních návštěvníků.

Zoe si povzdychne.

„Johannesi, poslouchej, nechtěla jsem to mezi nás vytahovat, ale ty si prostě nedáš říct," odmlčí se. „Mezi mnou a Tadeášem něco bylo. Už není, na což zřejmě ten večer po těch panácích zapomněl. Zkrátka to nebyl žádnej pokus o znásilnění. Jen z jeho strany takovej... nevyřešenej vztah."