Šampión

Part 3: „Mazej, ať tu slávu neprošvihneš!"

Anterselva
20. ledna, středa

Máme za sebou druhý tréninkový den v italské Anterselvě. Zítra zde odstartuje poslední podnik světového poháru před mistrovstvím světa na Pokljuce. Poslední šance, spravit si před vrcholem sezóny chuť. 

Sedím s Egilem v křesílkách ve vestibulu hotelu a plánujeme společně následující dny. Po Itálii nás čeká volný týden, kdy se většina závodníků vrací do Čech za rodinami, z Anterselvy to není žádné složité cestování. Já už ze zkušenosti vím, že mi takový zásadní výpadek z tohoto kolotoče uprostřed sezóny nedělá dobře, a tak jsem se rozhodla jet místo toho individuálně trénovat do rakouského Obertilliachu.

„To není žádná novinka, počítám s tím," oznamuje mi nevzrušeně.

Jsem překvapená, jak to jde rychle a bez problémů.

„Vážně? Minule ses na to netvářil."

„Ne, jen jsem o tom musel popřemýšlet. Je to fajn nápad, znáš to tam dobře a jsou tam ideální podmínky na trénink. A je mi jasné, že se o tebe nemusím bát, že by ses flákala."

Oba víme, že je to skvělé místo na přípravu, leží totiž v podobné nadmořské výšce jako Pokljuka. Strávila jsem tam hodně času ve svých juniorských letech na závodech i soustředění a z alpských středisek je rozhodně mým nejoblíbenějším. S ženským týmem tam v zimě trénovat nejezdíme, takže se chytám každé příležitosti se tam vrátit. Navíc je to po cestě.

Hned z Obertilliachu se přesunu do Pokljuky, kde nás čeká společná závěrečná příprava na šampionát. 

„Skvělý! Díky. Na Pokljuce budete hned od pondělí?"

„Jo, ráno vyjíždíme a od tebe čekám to stejné. Že se odpoledne budeš hlásit v hotelu."

„No jasný, není problém. Vyrazím hned ráno."

Egil se usmívá a chvíli mlčí.

„A jak se cítíš, Zoe?"

Krčím rameny. „Cítím se dobře. Začátek trimestru byl super. Jen ten poslední masák mě pořád trochu trápí, v sobotu asi budu dost nervózní," narážím na své představení v Ruhpoldingu minulý týden, kde se mi vůbec nepovedl závod s hromadným startem. 

„To hoď za hlavu. Takové závody se holt dějí. Vybrala sis ho ve správnou chvíli. Tenhle týden máš čas a příležitost spravit si chuť."

„Jen ne na úplně správným místě. Loni jsem tady nic nepředvedla."

„Loni jsi byla úplně někde jinde, než jsi teď. Kontaktní závody umíš, však v Hochfilzenu jsi stála na stupních."

Má pravdu. Od té doby už ale uplynul měsíc a já si pro další medaili nedošla. Čekají nás poslední závody před mistrovstvím světa, které budou rozhodující pro psychické naladění nás všech. Nejen do závěrečné přípravy, ale i do samotného šampionátu. Je to pro nás všechny poslední šance ukázat co v nás je nejen sobě, ale i soupeřům. Aby věděli, že s námi ve Slovinsku musí počítat. 

•••

Anterselva
23. ledna, sobota

Zase startuji ze třetí řady, s číslem 9 na dresu. Makula je připravená v řadě za mnou, Lucka v druhé polovině startovního pole. Všechny si moc dobře uvědomujeme, co tento masák znamená, a jsme připraveny nechat na trati vše.

Je pár stupňů pod nulou. Sníh se v ostré sluneční záři leskne. Bude to rychlý závod.

Spouští se odpočet. Tribuny utichají. Startovní výstřel. Rachot, křik, trumpety. Celé pole 30 nejlepších biatlonistek aktuální sezóny se dává do pohybu. Držím se Franzisky Preuss, která jede přede mnou. Jako tradičně si hledám stopu co nejvíce u kraje trati. Naučily mě to divoké rozjezdy štafet, při nichž jsem se už do pár kolizí dostala. Tady je to ale ještě o něčem jiném. Všude kolem mě jsou ty nejlepší závodnice světa, které jsou pro vítězství schopny obětovat hodně. A ty na prvním úseku štafety obvykle chybí.