Šampión

Part 18: „Dělej si, co chceš."

Pokljuka
22. února, pondělí

Mluvit s Johannesem je poslední věc na světě, kterou teď chci dělat. Mnohem raději bych si lehla na rozpálený asfalt, škvařila se sluncem zaživa a u toho se nechala přejet parním válcem.

Možná trochu drastická myšlenka.

Ale přesně tak moc se mi nechce s Johannesem mluvit.

Bojím se, co zjistím. Netuším, jak jsem se chovala, nebo co jsem mu mohla navyprávět. A je mi šíleně trapně, když si představím, v jakém mě viděl stavu. Že mě musel svléknout a uložit do postele. Bože, snad jsem ho nepozvracela.

Ale Tarjei má pravdu. Samozřejmě, že má pravdu. Vždyť je mu 32. Je jako ti moudří, životem protřelí starci s dlouhým bílým plnovousem, ke kterým si nezkušení mladící chodí pro rady v zásadních rozhodnutích. 

Vždycky má pravdu.

Za pár hodin odjedeme a týden se neuvidíme. Nechci to mezi mnou a Johannesem nechat viset. Potřebuju zjistit, na čem jsem. 

Můžeme si promluvit? píšu mu.

Odpověď přijde obratem: Nemám čas, za půl hodiny odjíždíme.

Dobře, pokud jsem si do teď nebyla jistá, jestli není naštvaný, tak teď už jsem.

Pět minut, odpovím.

Ok, jsem na parkovišti.

Natáhnu na sebe bundu a spěchám ven z hotelu. Všude je spousta lidí, kteří pobíhají s kufry, taškami a batohy sem a tam.

Johannes stojí u norské dodávky s nějakým mužem v týmových barvách. Neznám ho, možná někdo od servisu.

Když si mě všimne, omluví se mu a vyrazí mým směrem. 

„Čau," pozdraví. Dnes je to jiné čau. Ne to uvolněné, veselé, sebejisté čau. Dnes je to chladné, nicneříkající čau.

„Díky za včerejšek," hlesnu.

Mlčí. Upřeně se na mě dívá a čeká, jak budu pokračovat.

No tak, mohl bys mi trochu pomoct.

„Fakt jsem to přepískla. Doufám, že jsem se nechovala jak kráva, nebo něco."

„Nechovala ses jak kráva."

Děkuju.

Zdá se, že mě v tom vyloženě chce nechat vykoupat. Moc se do toho rozhovoru nehrne a očividně si užívá, že nevím, co říct.

„Mohl bys mi přiblížit, co se dělo? Víš, moc si toho nepamatuju," přiznám neochotně.

Ještě chvíli si mě měří pohledem a pak se konečně ujme slova. 

„Šíleně ses opila, tak jsem tě odvedl do postele. Zůstal jsem tam do rána, kdybys něco potřebovala," odmlčí se. „Říkal jsem ti, ať si dáváš pozor."

S posledním větou jako by vyměkl. Naštvání v hlase na moment vystřídá spíše starost. 

„Já vím. A děkuju, že ses o mě postaral," špitnu.

Nervózně přešlápne, než z úst vypustí svou další myšlenku: „Pamatuješ... Pamatuješ si, co se stalo tady před hotelem?"

Přikývnu. Na víc se nezmůžu. Je mi trapně, že musel vidět to mezi mnou a Tadeášem. Že musel vidět, jak se o sebe nedokážu postarat, a že se toho musel ujmout on.