Šampión

Part 10: „Na zdraví!"

Pokljuka
10. února, středa

Venku už vládne naprostá tma. Stojíme na přelidněném náměstí ve městě Bled, kde probíhají veškeré oficiality spojené s mistrovstvím světa. I medailové ceremoniály. Jedna bronzová se nám už houpe na krku. Přišli se podívat všichni z našeho týmu. Je to velký úspěch, který si nikdo nechtěl nechat ujít.

Atmosféra mezi námi je zcela jiná než před pár hodinami. Prvotní šok, nevěřícnost a dojetí vystřídala čirá radost. Bavíme se o zážitcích z uplynulého dne, vzpomínáme na průběh štafety, na to, co se nám povedlo i nepovedlo. Na vše už se díváme pouze s humorem.

„Hele, mně, když Bimbas předal na druhým místě, tak jsem nechápal," vypráví Ondra se svou typickou bezprostředností. „Jsem si říkal, ‚a teď se mám jako držet Johannese, jo'?"

Všichni se dáváme do smíchu.

„No viděli jste, jak to dopadlo," dodává.

„A postřehl jsi moji stojku? Jako bych ji střílela poprvé," přidává se Makula.

„Když vás tak poslouchám, tak se mi nechce věřit, že z toho vzešla placka," směje se Bimbo.

Přijímáme gratulace a fotíme se s fanoušky. Užíváme si svou chvíli slávy, jak se sluší a patří.

„Přijďte za chvíli tamhle ke stanu na společný přípitek," zve nás Marte Olsbu Roeiseland, která právě prochází kolem.

Podíváme se na sebe. „Asi bychom mohli," rozhoduje Ondra za všechny.

„Jasně, že jo, Italové taky dorazí. Tak po deváté," přidává se Tarjei.

Ondra obejde celou naši početnou skupinku, aby ji s plánem seznámil. Máme povolení se ve městě zdržet a trochu dnešní úspěch oslavit. Ve čtvrtek se totiž nezávodí, jeden z mála takových dní na celém šampionátu. Takové shody náhod je potřeba využít!

Ozývají se nadšené reakce. Všichni mají z trochu ozvláštněného večera radost. I sportovec občas potřebuje úlevu od toho věčného stereotypu.

Přijde k nám Rybis, aby nám znovu pogratuloval, nakonec v sobě ale nezapře trenérského ducha: „Nezapomeňte, prosím, že dneškem to celé teprve začíná. Večer si ale samozřejmě užijte. Zasloužíte si to."

Jeho slova rychle dostávám z hlavy. Nemám vůbec náladu myslet na další závody. Zažívám jeden z nejšťastnějších dnů svého života a chci si ho užít co nejvíce, ne hned se hned zas stresovat dřinou, která nás velice brzy čeká. 

„To je samá objímačka s Béčkama dneska, co?" ptá se nadšeně Evka mě a Makuly, když se Rybis vzdálí.

Dáváme se do smíchu. „Zas tak horký to nebylo," vrtím hlavou.

„Ale nebuď skromná!" napomíná mě Makula. „Jako jo, to máš po závodě, na květinovým ceremoniálu, při předávání medailí. Bylo toho ažaž na jeden den!"

„Ale do večerní objímačky se můžeš přidat, Evi," povzbuzuji ji.

Krátce před osmou se přesouváme k velkému stanu, v němž se každý den po dobu šampionátu živě vysílají závody a večer se oslavuje. Už před ním je pár českých, norských i italských zástupců a také množství fanoušků, kteří se přišli podívat. Všímám si Ingrid, která se opodál od ostatních opírá o zídku a píše něco na telefonu, a mířím za ní.

„Můžu?" ptám se. Nerada bych ji rušila.

Zvedá hlavu od telefonu, a jakmile ve tmě rozezná můj obličej, rozzáří se. „No jasně!"