Šampión

Part 35: „Nechci to řešit."

Oslo
16. března, úterý

Z pohledu Johannese

Dneska se zachovám dospěle. Vážně.

Nebo se o to alespoň pokusím. 

Jsem připravenej sejít se se Zoe a nechat tenhle rozpor za námi.

Ne že bych zapomněl na to, že mi lhala. Nebo že by mi to bylo jedno. Ale musím přijmout, že k tomu asi měla nějaký svý oprávněný důvody, a nějak jednat. Protože trucováním jsem ještě nikdy nic nevyřešil. Vždy se tím všechno jen zhoršilo. A Zoe se na mě kvůli tomu nejednou skoro vykašlala. A to bych vážně nerad. 

Mám ji fakt rád.

Sedím u snídaně a pozoruju ji, jak o několik stolů dál o něčem horlivě debatuje s Mikulášem. Vypadá v dobrý náladě. Ačkoliv vyřvává skoro na celou místnost, nerozumím jí ani slovo. Vlastně jedno jo.  

Prdel.

Prej to Češi říkají, když je něco fakt hodně vtipný. Jako že místo to je sranda řeknou to je prdel. Těžko říct, co za téma si ti dva takhle k snídani vybrali, ale podle toho, jak se smějou, to asi bude celkem prdel.  

Vytáhnu z kapsy telefon, najdu v něm kontakt Zoe a zvolím možnost Poslat zprávu.

Promiň, že jsem se zas zachoval jak puberťák.

Kliknu na Odeslat a vrátím zrak těm dvěma. Displej mobilu ležícího na jejich stole se rozsvítí, což si vyslouží Zoinu pozornost. Vezme ho do ruky, odemkne a chvíli do něj zvědavě hledí. Pak jí cukne koutek, až se trochu pousměje.

Odpověď dostanu hned vzápětí: Promiň, že jsem ti neřekla pravdu.

Odpovím jí tak rychle, co mi jen prsty stačí: Sejdeme se v lobby? Až dosnídáš.

Jakmile si zprávu přečte, začne se rozhlížet po místnosti. Když mě najde, věnuje mi jeden opatrný úsměv. Oplatím jí ho.

Platí, rozsvítí se mi na displeji hned vzápětí.

•••

Sedím na zastrčeném gauči v rohu hotelové lobby a nervózně poklepávám nohou. Mám strach z toho, jak tohle proběhne. Vážný rozhovory nejsou zrovna moje parketa. Popravdě bych i tenhle raději nějak obešel, ale cítím, že pro jednou musím věci vyřešit a ne je nechat vyšumět nebo čekat, až to někdo vyřeší za mě. 

Pak ji spatřím, jak jde směrem ke mně. Těžko říct, jak je možný, že vypadá pořád tak dobře. Přitom ona vlastně vůbec není můj typ. Odjakživa jsem randil s holkama, co byly spíš snědší typy, brunety, prvoplánové krásky. To jsem holt celej já. Vždycky chci získat to, co je nejhůř dosažitelný. Třeba opálenou tmavovlásku v Norsku. 

Jenže Zoe je úplnej opak. Vlasy má špinavě blond a ke snědýmu typu má skoro tak daleko jako já. Není jednou z těch holek, co se na každý závod výrazně líčí a barvu laku na nehtu ladí ke kombinéze. Je přirozená, ale přitom i v ležérním drdolu působí tak nějak perfektně upraveně. Má čisté rysy, hladkou pleť, plné rty, obočí jedno jako druhé. 

Ale myslím, že to co mě k ní tak přitahuje, je spíš její psychická přirozenost. To jak je svá, sebevědomá, s ničím si moc neláme hlavu, nenechá se jen tak rozhodit. Uznávám, můj zájem odstartovalo asi hlavně to, že ze mě nebyla tak nervózní, jak ostatní holky, co do svěťáku přijdou nově. Naopak. Měla mě docela na háku. A umí mi pěkně utnout tipec. Prostě se nebojí. Nikoho a ničeho. Ví, že se na sebe může spolehnout.