Šampión

Part 30: „Je dost dobitej."

Nové Město na Moravě
12. března, pátek

Pohled Tarjeie

Sedíme s Vetlem na gauči v mém pokoji zabraní do Play Stationu, když mě z perfektně rozehraného zápasu FIFA vytrhne zvonění telefonu.

Intuitivně stisknu na ovladači tlačítko pauzy a pohlédnu na displej mobilu, kde svítí jméno Johannes. Jakmile mi v devět hodin v předvečer závodu volá neznámo odkud, je jasný, že se něco děje. Nebo že má průser. Tahle rovnice už se mi nejednou osvědčila.

„Co je?" zeptám se.

„Můžeš, prosím tě, zkontrolovat, že je na chodbě čistej vzduch?" vybalí na mě bez dalšího vysvětlování.

„Čistej vzduch? Nemáš stanovenou večerku, vole, můžeš jít normálně, i kdyby byl nečistej vzduch."

„Vím, že nemám večerku, nejsem debil," odvětí otráveně. „Pochopíš až mě uvidíš. Půjdeš teda dolů?"

„No jo, už jdu."

Ukončím hovor a odložím telefon na stůl před sebou.

„Johannes, hned jsem zpátky," vysvětluju Vetlemu mezi tím, co se zvedám.

„Zas má nějakej průser, co?" uchechtne se.

Sladký, jak ho tady všichni znají.

Cestou dolů po schodech přemýšlím, co mohl myslet tím pochopíš až mě uvidíš. Třeba s sebou nese něco, co nemůže nikdo vidět. Nebo se mu něco stalo? Šel se přece jenom dívat na závod. U toho se nemohl nijak zranit. Pak byl určitě se Zoe, ale co by se mohlo-

„Ty vole, cos dělal?!" neubráním se zděšení, když vyjdu před hotel a tam spatřím svého mladšího bratra. Spodní ret má ošklivě zarudlý a levé obočí krvavé. Přes napuchlé oční víčko pod ním sotva vidí.

„Buď ticho, prosím tě," nervózně se rozhlédne a narazí si na hlavu kapuci.

„Tak co se sakra stalo?!" zeptám se už tišeji.

„Tady ne, pojď nahoru."

Beze slova kráčíme chodbou do patra, co nejrychleji to jde. Johannes ani necekne a ani já se neodvažuji cokoliv říct.

Vstoupíme k nám do pokoje, kde stále sedí na gauči Vetle, který veškerou pozornost soustředí na televizi před sebou a na ovladač ve svých rukách. Neuhne pohledem ani ve chvíli, kdy se za námi zabouchnou dveře.

Johannes přistoupí k věšáku a začne si sundávat bundu jakoby nic. Poprvé můžu jeho dobitou tvář vidět na jasném světle. A vypadá podstatně hůř, než se mi původně zdálo.

„Řekneš mi, do háje, už konečně, cos dělal?!" zpražím svého bratra.

To už zpozorní i Vetle. Otočí hlavu naším směrem, oba si nás přeměří, až se pohledem zastaví na Johannesově tváři. Chvíli na něj s kamenným výrazem hledí a pak se uchechtne.

„Jsi měl dneska trénink pádů na hubu?"

Johannes jeho poznámku ignoruje a dál se věnuje rovnání svého oblečení na věšák.

Ani já Vetleho pobavení nesdílím.

„To ti udělala Zoe?" otočím se na Johannese.

Ten s sebou škubne a zpraží mě ostrým pohledem. „Zoe? Seš blbej?"

„No jo, konečně mu nějaká krasotinka taky dala co proto. Ta má ale páru, dáš mi na ni číslo?" ozve se Vetle.

„Vetle, mohl bys, prosím tě, odejít?" pobídnu ho netrpělivě. „Musíme tu vyřešit nějaký rodinný záležitosti."