Šampión

Part 25: „Můžeš se obléknout, prosím?"

Stojku Johannes sice zvládne, a navíc přidá nejrychlejší běžecký čas. Jenže Sturla zastřílí lépe a do cíle dorazí třináct vteřin před Johannesem.

„Už mu zbývaj jen tři závody, měla bys mu promluvit do duše," řekne táta s nadsázkou, když už je jasné, že Sturla bude brát body za páté místo, zatímco Johannes až za deváté.

Dělá si legraci, ale já se neusmívám. Cítím totiž, že přesně to bych měla udělat. Ačkoliv si od něj po našem včerejším rozhovoru chci držet odstup, aby bylo jasné, že mezi námi nic nebude, pořád je to můj kamarád. A kamarádi musí stát v těžkých chvílích při sobě.

„Půjdu se podívat za klukama, ozvu se vám později, jo?"

„Myslela jsem, že společně zajdeme na večeři?" zamračí se mamka.

„Však to je na chvíli, dokoukejte závod a pak mi napište, kam jdete. Já tam dorazím," volám už ze schodů tribuny.

Na odpověď nečekám a dám se do prodírání davem lidí, kteří se rozhodli nepočkat na vyhlášení šesti nejlepších závodníků. Johannese se dnes ceremoniál výjimečně netýká, Tarjei ovšem dostál jménu rodiny a půjde si za několik okamžiků pro stříbro.

Právě staršího z bráchů zahlédnu v hloučku norských barev v zahřívacím prostoru. Jeho pronikavý smích nejde přeslechnout. Johannese však moje oči hledají marně.

Stojím za hraničením a tiše doufám, že si mě Tarjei všimne. Nerada bych poutala pozornost přítomných lidí a kamer. Když se rozhlédne mým směrem, začnu zběsile mávat. Úspěšně.

Mávne na mě zpět a než stihne odvrátit zrak, rychle mu naznačím, aby šel za mnou. Pochopí a vydá se ke mně.

„Viděla jsi mou velkou show?" volá celý rozzářený už zdálky.

Musím se usmát nad jeho upřímnou radostí.

„No jasně, že viděla, válel jsi!" natáhnu se přes hraničení a pevně ho obejmu.

Jeho paže ochranářsky ovinuté kolem mého těla mi dodají zvláštní pocit bezpečí jako od staršího bráchy, kterého jsem nikdy neměla.

„Hrozně moc ti to přeju, Tarjeii," přiznám při pohledu na jiskřičky v jeho očích, až na moment zapomenu, proč jsem za ním přišla. Moc si přeju, aby cítil upřímnost, s jakou ta slova myslím.

„Však já vím, Zoey," usměje se a rukou mi pocuchá vlasy pod čelenkou na temeni hlavy.

„Nejsem Zoey, jsem Zoe," podotknu na oko dotčeně, ve skutečnosti mě však hřeje u srdce, že mi Tarjei Bö vymyslel přezdívku.

„Ale nekecej, Zoey," zazubí se.

„Co Johannes?" opatrně změním téma.

I Tarjei zvážní. „Ještě jsem s ním pořádně nemluvil. Radši jsem se včas zdekoval, hned když přišel do buňky bylo jasný, že chce bejt sám."

„Takže je teď v buňce? Sám?" ujistím se.

Tarjei si mě změří pohledem a pochopí mé úmysly.

„Jo, ale radši bych tam nechodil. Tohle není úplně vhodná chvíle."

„Já si s ním poradím."

„Jak myslíš, ale varoval jsem tě."

Jen s úsměvem pokrčím rameny a vydám se k buňkám. Je tam rušno, takže se snadno ztratím v davu. Norská buňka se naštěstí nachází přímo vedle té české, takže se nad mými kroky nikdo ani nepozastaví.