Šampión

Part 15: „Já ho zabiju."

Pokljuka
19. února, pátek

Probouzím se brzy ráno s šílenou morální kocovinou. Kouzlo noci je pryč, zpátky do reality.

Johannes odešel ještě večer. Už tak ho Tarjei musel hledat. Bylo to příjemný. Všechno. Vlastně skvělý. Vůbec to nebylo trapný. Ještě dlouho jsme si povídali. Ale to bylo o půlnoci. Ráno člověk vidí všechno jinak, střízlivě, ačkoliv v sobě neměl ani kapku alkoholu. A já bych se teď nejraději zavrtala do konce sezóny pod peřinu než se s ním potkat.

Ale to bohužel nejde. 

Vylezu z postele a zapluji do sprchy. Strávím tam celou věčnost. Pak si obléknu čisté oblečení, korektorem zamaskuji kruhy pod očima a vydám se na snídani. Je půl osmé a na hotelu vládne téměř hrobové ticho.

I jídelna je až na pár jedinců prázdná, což uvítám. Naberu si vločky, jogurt, ořechy a spoustu ovoce a usadím se ke stolu. Akorát se chystám zakousnout do jablka, když do místnosti vejde Tadeáš. Nadšeně mi zamává, vezme si u pultu pár věcí a zamíří ke mně. 

Výborně.

„Včera se to ve společence docela rozjelo," zubí se.

„To teda jo," přikývnu. A nejen tam. 

„Seděl jsem s Rybisem v jídelně, akorát jsem se tam stavil podívat, než jsem šel spát. Neviděl jsem tě."

„Šla jsem brzy do postele." To vlastně není tak úplně lež, ne?

„Jojo, Evka říkala."

„Co říkala?" zpozorním.

Nechápavě na mě pohlédne. „No, že jsi odešla už asi v jedenáct."

Přikývnu a rychle změním téma. 

Cítím se hrozně s ním takhle mluvit. Už několik týdnů to mezi sebou máme vyřešené a ani jsem nikdy nebyla jeho holka, ale nemůžu se zbavit pocitu, jako bych ho podváděla. Sedí tam naproti mně celý vysmátý, nedávno mi v podstatě vyznal lásku. A já se nechám svést nějakým Norem a teď mu lžu do očí.

•••

Těm zrzavým vlasům a modrým očím se úspěšně vyhýbám celý den. Dopoledne se jdu proběhnout, bezpečně daleko od hotelu. Odpoledne nevylezu z postele. Jen já, jídlo a Netflix.

Oblíbené kombo.

 Zapomněla jsem však na to, že to, že se vyhýbám já jemu, neznamená, že se bude vyhýbat on mně.

O půl čtvrté zaklepe na moje dveře.

„Čau," usměje se rozpačitě.

Co to, cítím nervozitu? Z Johannese?

Má na sobě šedé tepláky a černé tričko s dlouhými rukávy vytaženými k loktům a podtrhujícími tak jeho pevné předloktí. Ještě jsem si na to nezvykla. Vídat ho takto. Jinak než ve sportovním. V tričku, navoněného, odhaleného. Bože, vypadá skvěle.

„Ahoj." Bez dalšího slova na něj civím. Nečekala jsem ho. A nevím, co dělat.

„Můžu dál?" zeptá se, když pochopí, že ode mě se žádné iniciativy nedočká.

Ne, pamatuješ, jak to dopadlo posledně? A vlastně kdykoliv, když jsme se ocitli o samotě?

„Jasně," přikývnu a uhnu na stranu, aby mohl projít.

Zabouchnu dveře a následuji ho dovnitř. Čekám, co se bude dít. S rukama v kapsách se rozpačitě rozhlíží po pokoji. Zejména na posteli spočine pohledem na dobrých pár sekund.