Šampión

Part 50: „Zlatá."

Oslo
21. března, neděle večer

S pozdější nocí už je atmosféra v sále značně uvolněná a parket narvaný téměř k prasknutí. Kroutíme se na diskotékové hity, které občas střídají romantické balady. Mám pocit, že si zatancuji téměř s každým. S klukama od nás i z cizích týmu, ať už se závodníky nebo servismany, s trenéry. Bavíme se zkrátka tak, jak se v poslední společný večer sluší a patří.

Jen toho jednoho člověka, s nímž bych o společnou chvíli skutečně stála, za celou dobu ani nepotkám. Začínám váhat, jestli rozhodnutí zůstat v Oslu bylo správné. Kdyby mu na mojí přítomnosti záleželo tak, jak tvrdí, nenašel by si mě už dávno?

Prrr, pryč s těmahle myšlenkama. Uvažuju jak zhrzená puberťačka.

Odeberu se k našemu stolu, abych dala odpočinout chodidlům, kterým vratké podpatky dávají dost zabrat. Někteří trenéři už to balí a mě napadne, že to nejlepší, co bych teď pro sebe mohla udělat, by bylo přidat se k nim a zamířit do postele.

„Ondro počkej, já půjdu s vámi," houknu na Rybise, který se zrovna loučí se slovenskými kolegy u sousedního stolu.

„Co že jsi to říkala?" otočí se na mě Evka.

„Že půjdu s nima," zopakuju. 

„Rozuměla jsem ti, jen jsem ti chtěla dát šanci se zamyslet, co za kravinu jsi řekla."

„Evi, nepruď. Je skoro půlnoc a jsem od rána na nohách, mám snad právo si dáchnout."

„No dovol? Jsem o sedm let starší než ty a nevšimla jsem si, že bych takhle fňukala."

„No, tak ti gratuluju a jdu spát. Copak neznáš to poučení, že po druhý hodině ráno se nic dobrýho neděje?"

„Ne, neznám. Já se řídím jiným poučením. Kdo se ráno nestydí, ten se v noci nebavil. A říkám ti, že ty se stydět budeš."

Ani moc neodporuju, když mě čapne z loket a začne mě táhnout na parket.

„Tak co, Zoe?" zavolá za mnou Rybis.

„Běž sám, Zoe si to rozmyslela," odvětí za mě Evka. Já jen výmluvně pokrčím rameny, na což on odvětí smíchem.

Z reproduktorů se zrovna nese melodie písničky Thunder od Imagine Dragons. To by bylo, aby si nás Makula nenašla ke společnému tanečku. Ani když nám hraje náš song, tak se nedokážu stoprocentně uvolnit. Zbystřím kdykoliv, kdy v davu zahlédnu nějakou světlovlasou vysokou postavu. Pokaždé však zbytečně, po Johannesovi ani stopy.

Thunder vystřídá hitovka It's Raining Man, která si vyslouží spokojené reakce z publika. Stejně jako každá starší vypalovačka, kterou většina z nás slyšela naposledy v pubertě na MTV. Ani my tři si neodpustíme vypísknutí, ovšem ne kvůli návratu do teenagerovských let, nýbrž proto, že It's Raining Man máme spojené s filmem Magic Mike, na který jsme při dlouhých večerech na severu společně nejednou koukaly. Myslím, že nám všem hlavou v tu chvíli proběhne obrázek Channinga Tatuma tancujícího do půl těla.

V zápalu poskakování a zpívání si všimnu, že většina pohledů v sále se nasměrovala někam do prostoru za mnou. Otočím se a spatřím Tarjeie na barovém pultu trochu stydlivě se kroutícího do rytmu muziky. Jen v černých boxerkách a modrém dresu. Ta prohraná sázka.

Pohlédnu na holky, abych se ujistila, že jsem se jen nenechala příliš unést fantaziemi o Channingovi a ta scéna na baru je skutečná. Jejich výrazy, ve kterých se mísí nechápavost, pobavení i blaženost, mi rychle dají za pravdu.