Šampión

Part 34: „Pěkně z nás dělaj blbečky."

15. března, pondělí
V letadle

Z pohledu Johannese

A že prej já si s ní hraju.

Jeden den mi řekne, že Tadeáš odjel. A další den ho spatřím na letišti na cestě do Osla, jak se vesele vybavuje s Českým týmem. Normálně mi lhala. 

Jo, taky jsem se k ní vždycky nechoval nejohleduplněji. Vlastně jsem asi často dost nesnesitelnej. Ale vždycky jsem s ní jednal na rovinu. Někdy možná až moc. Zkrátka jsem jí nikdy nelhal. 

Svalím se na své sedadlo s označením 36C. Vedle už sedí Tarjei hledíc do telefonu a u okénka Vetle, který už očividně stihl vytuhnout. Se založenýma rukama a zavřenýma očima se opírá o stěnu letadla, pusa do kořán, na bradě slina. 

Vskutku líbezný pohled.

„Co ho tak vysílilo?" kývnu směrem k Vetlemu.

Tarjei vzhlédne od telefonu. „No konečně, kdes byl? Gate za chvíli zavírá." 

„Ale stihl jsem to, ne? Tak klid." 

„A kdes teda byl?" nenechává se odbýt. 

„Neuhodneš, koho jsem u gatu potkal." 

„Koho?" Tarjei vypadá, že se v našem rozhovoru začíná trochu ztrácet.

„Tadeáše. Toho Tadeáše, co už měl sedět doma na gauči a já už jsem ho neměl nikdy vidět. Musel jsem to jít trochu rozdejchat." 

„Aha," přikývne suše. 

„Ještě včera mi Zoe tvrdila, že už tady ten debil není. Chápeš to? Přece jsi sám slyšel, jak mi to říkala, že jo?" obrátím se na něj. 

„Jo, slyšel." 

„Normálně mi kecala. Kecala mi přímo do očí. Chápeš to?" 

Tarjei hledí kamsi do prázdna před sebe a nijak nereaguje. 

„Proč nic neříkáš? Tentokrát mám snad právo bejt naštvanej, ne? Nebo zas dělám něco špatně?" 

Zhluboka se nadechne a konečně se na mě podívá. „Johannesi, já jsem o tom věděl." 

„Cože? Co jsi věděl?" Tuším, co tou odpovědí myslí, ale odmítám tomu věřit. 

„Že tady Tadeáš zůstal. Zoe mi to řekla a poprosila mě, abych jí to před tebou pomohl utajit."

„Děláš si srandu, že jo?" 

„Bohužel, nedělám. Měla pro to svoje důvody, neudělala to proto, aby tě naštvala." 

„Takže tys to celou dobu věděl?!" řeknu tiše, ale dost rázně na to, aby pochopil mé naštvání. „Tys věděl, že tady ten debil furt je a naschvál jsi mi nic neřekl?! Vždyť jsi u toho včera byl, když jsme se o tom bavili a celou dobu jsi mlčel!"

„Johannesi, nedramatizuj to tak," Tarjei se snaží uklidnit situaci. „Zoe by ti to za chvíli řekla. A určitě ti i vysvětlí, proč neodjel." 

„Zoe mi je teď popravdě úplně jedno. Že mi kecala ona, bych ještě nějak skousnul. Ale že i ty? Že se s ní spikneš proti mně? To jsem fakt tak hroznej, že se mnou nemůžete mluvit na rovinu?" 

„Víš, že takhle to není. Ale sám musíš uznat, že seš horká hlava a některý věci je potřeba ti podávat trochu... opatrnějc." 

Nevěřícně vrtím hlavou. „Můj vlastní brácha. To snad není možný."