Šampión

Part 2: „Ahoj, super závod."

Oberhof
10. ledna, neděle

Dýchám hluboce. Od úst mi stoupá oblak páry a brýle se mi na malý moment mlží. Jdu se ještě trochu protáhnout a proběhnout po stadionu. Potřebuji se uklidnit a celou tu novou situaci vstřebat.

O tom, že pojedu smíšenou štafetu, se rozhodlo až včera. Věděla jsem, že je ve hře možnost, že pojedu buď klasický mix, nebo závod dvojic, ale snažila jsem se si tuto skutečnost nepřipouštět. Byl by to na mě moc velký tlak. Zásadně nikdy nehledím dál než na nejbližší závod.

Když jsem dojela do cíle stíhacího závodu na pátém místě, už mi to bylo víceméně jasné. Je to první mix štafeta v této sezóně a já jsem si svými výsledky z uplynulých dvou dnů definitivně řekla o účast. Pro závod dvojic, v němž se rozhoduje převážně na střelnici, dostala přednost Jessica, která má svou malorážkou přece jen více pod kontrolou. Já boduju spíš na trati.

Je to vůbec moje první smíšená štafeta ve světovém poháru. Poprvé nejedu jen za sebe, nýbrž i za další tři kolegy z týmu. Poprvé proti mně nestojí jen ženy, ale i muži. Jsem nervózní a vystrašená, jako když jsem na světovém poháru startovala vůbec poprvé. Zároveň však cítím obrovské vzrušení a odhodlání dát do závodu vše.

Sundávám mikinu, pod níž mám dres s velkým číslem sedm a menším číslem jedna. Pro sedmou štafetu ve startovní listině a zároveň pro závodnici prvního úseku. Do jedné ruky beru lyže, do druhé hole a mířím na start. Stojím ve třetí řadě. Koukám na záda Vanesse Hinz z Německa, po levé ruce mám Julii Schweiger z Rakouska. Počasí je na Oberhof nezvykle příznivé s modrou oblohou a dokonce slunečním svitem.

Startovní pole, tribuna i celý stadion utichá. Kdyby teď někdo pustil špendlík na zem, uslyšíme to. V tom rána. Ozve se výstřel a všech více než dvacet závodnic se dává do zběsilého pohybu vpřed. Musím tu melu ustát, nespadnout a ideálně si vybojovat nějakou dobrou pozici.

Držím si své místo a dávám si pozor na každý svůj pohyb. V místě, kde se trať začíná rozšiřovat, se sunu po kraji trochu více dopředu. První kolo ubíhá velmi rychle a my se vracíme zpět na stadion. Rozhlížím se po střelnici a snažím se identifikovat podmínky. Myslím, že se od nástřelu nic nezměnilo. Snad je má úvaha správná.

Ulehám na stav číslo sedm téměř současně se svými soupeřkami. Zaujímám polohu a spouštím své rány. Vnímám okolí více, než bych chtěla. Cítím, že řada závodnic se už zvedá. Nedokážu se uzavřít do své bubliny. A tak čtvrtou ránu míjím. 

Když už vedle mě nikdo neleží, je pro mě snazší soustředit se jen na sebe. Na první opravu se terč překlápí. Házím malorážku na záda, rychle se zvedám a vydávám se do dalšího okruhu po boku slovinské kombinézy. Stihnu se podívat na výsledkovou tabuli na stadionu. Ztráta jedenáct vteřin. Jsem na sebe naštvaná, že jsem nedokázala využít příznivých podmínek tak jako ostatní.

Snažím se dohnat, co se dá. Zároveň však myslím na to, že mě čeká ještě jedna zastávka na střelnici. Předjíždím závodnice před sebou a dostávám se do středu velkého chumlu. Nikdo z nás nezvládá akceptovat tempo vedoucí Francouzky, která se postupně odtrhává. Nesnažím se jí držet, jen šetřím síly za Ingrid Landmark Tandrevold a Vanessou Hinz.

Vjíždíme na stadion a tribuny burácejí. S příjemnými mrazivými teplotami, křupavým sněhem a slunečními paprsky dostává Oberhof úplně nový rozměr. Tentokrát ke svému stavu přijíždím v úplně jiném rozpoložení. Hnána fanoušky v zádech a příjemným pocitem z dobře odjetého kola.

Cítím, že se o svou stojku můžu opřít, a tak na nic nečekám. Z té střelby si nepamatuji nic. Poslední obrázek, který vidím, jsem já, jak odhazuji hole na zem, a pak už jen bílé terče přede mnou.