Šampión

Part 22: „Teď to bude majstrštyk."

Pozdě odpoledne

Zavěšené do sebe míříme s Evkou a Makulou do centra. Dá se náměstí v Novém Městě na Moravě nazvat centrem? Těžko říct.

„Nemůžu uvěřit, že jdu na večeři s Tarjeiem," vydechne Makula zasněně.

S Evkou se na sebe pobaveně podíváme a obě vybuchneme smíchy.

„Makulo, mrzí mě, že se to musíš dozvědět zrovna ode mě, ale není to romantická večeře ve dvou, víš? Bude nás tam celá skupina," vrátí ji na zem Evka.

Makula protočí panenky. „Nekaž mi radost. Jdu na večeři s Tarjeiem? Jdu. Na detaily se historie neptá."

„Kdo všechno tam vůbec má být?" změní téma Evka. 

„Nevím toho víc než vy," pokrčím rameny.

Je příjemný březnový podvečer. Přestože je teprve půl šesté, venku už vládne tma a teplota se pohybuje lehce nad nulou. Jsme skvěle naladěné a natěšené na večer venku. Nebude to dlouhé, to je jasné. Ale nám k radosti stačí, že jsme mohly z kufrů vytáhnout džíny a kabáty.

Dojdeme ke smluvenému podniku. Oknem vidíme, že je uvnitř poloprázdno, židle kolem velkého stolu ve středu místnosti jsou však téměř zaplněny. Zbývají tam místa tak akorát pro nás.

Vstoupíme dovnitř a do tváří nás udeří příjemné teplo i vůně italské kuchyně. Tarjei nás okamžitě zaregistruje a s úsměvem na nás mávne. Sundáme si kabáty a vydáme se k nim.

Po Tarjeiově levici sedí Tiril, vedle ní Ingrid a v čele stolu Vetle. Mám radost, že dorazily i holky, jsou vždycky dobrá společnost.

„No nazdárek!" vítá nás Tiril a hned se k ní přidávají ostatní.

Zabereme tři židle vedle sebe.

„Tak už jsme všichni?" ptá se Evka a bere si do rukou jídelní lístek.

„Asi jo," přikývne Tarjei.

Svrbí mě na jazyku otázka, jestli nepřijde Johannes. Je podezřelé, že Tarjei tu je a Johannes ne. Jen to znovu nahrává mé myšlence, že je něco špatně a že s někým z přítomných má problém.

Se mnou.

„Říkal jsem i bráchovi, ale ještě byl v posilovně, když jsem odcházel," dodá Tarjei, jako by přesně věděl, jaké myšlenky se mi honí hlavou. Což by mě u něj vůbec nepřekvapilo. 

Když přijde servírka, objednáme si pití a lehkou večeři. Většinou jsou to nějaké těstoviny nebo salát. Ona má úsměv od ucha k uchu a je zjevné, že nás poznává.

„Co dnešní trénink?" zeptám se kluků, jakmile odložím jídelní lístek.

„Dobrý, jen mě tu deprimují ty prázdný tribuny. Už aby byl zítřek," zazubí se Tarjei.

„Prosím vás, Tarjei už od začátku týdne básní, jak se těší, jaký tu zas bude kotel," Tiril protočí panenky.

„Kolik má být lidí?" zeptá se vzrušeně Tarjei.

„Rozhodně vyprodáno, Tarjeii," zazubím se.

Při té odpovědi se celý rozzáří. Vzápětí nám začne povídat o zdejším mistrovství světa v roce 2013, kdy získal titul v masáku. Podle výrazů jeho týmových kolegů je mi jasné, že ten příběh neslyší poprvé. Ani podruhé. Možná ani potřetí.

My s Evkou a Makulou zvědavě nasloucháme. Ten šampionát ani jedna z nás v roli závodnic nezažila. A vlastně nikdo z přítomných kromě Tarjeie. Na tribuně jsem ale nechyběla. Bylo mi čtrnáct a tehdy jsem všechny ty hvězdy viděla prvně na vlastní oči. Přijeli jsme s tátou na celý závěrečný víkend. Štafety jsme sledovali od trati, masáky pak už přímo na stadionu. Dodnes si pamatuji zejména právě ten mužský, který vyhrál Tarjei. Ondra Moravec odjížděl z poslední položky v kontaktu s medailovými pozicemi, a nakonec skončil čtvrtý, ten týden už podruhé. Celé závěrečné kolo jsem sotva dýchala. Tarjei i Ondra byli mojí největší idolové a tlačila jsem je očima do cíle, co to šlo.