Šampión

Part 11: „Čau Zoe."

Pokljuka
11. února, čtvrtek

„Co vy jste v tom autě s Johannesem řešili?" ptá se mě Evka ráno u snídaně.

„Vyprávěl mi o těch vašich proslulých biatlonových akcích," řeknu popravdě. Co se dělo potom, si však nechávám pro sebe. Nechci se hned první rok stát jednou z aktérek v příbězích o románcích na půdě světového poháru. A jelikož tím druhým je Johannes Bö, úspěch by byl zaručen.

„Jsme o vás celou dobu ani nevěděli, to muselo být děsně zajímavý, to jeho vyprávění," rýpne si.

„Nevím, kdo se tam vedle Tarjeie hihňal jak puberťačka," nedávám se.

„My o vlku," skáče nám do toho Makula.

Zvednu pohled a spatřím oba bratry, jak společně vcházejí do jídelny. V teplácích, obepnutých tričkách a s neodolatelnými úsměvy. I takhle po ránu jsou dobře naladění.

Ačkoliv si to přiznávám nerada, při pohledu na Johannese se dostávám do rozpaků. Nevím, proč to včera udělal, a jsem z toho nervózní. Nervózní, že to mezi námi zůstalo viset a že nechápu, co tím sledoval.

On je naprosto v klidu. Jen náš stůl přejede pohledem, kývne na pozdrav a dál se věnuje rozhovoru s Tarjeiem.

•••

Při dopoledním tréninku se na lyžích se cítím skvěle. Na Pokljuce vládne nádherné počasí a sluneční paprsky fungují jako balzám na duši. Jen na střelnici mám problém se zkoncentrovat. Bylo to příliš mnoho emocí za pouhé dva dny.

„Promiň, Jirko," povzdechnu si od stavu směrem k našemu trenérovi u dalekohledu. Ani mi nemusí ukazovat výsledek, abych věděla, že jsem rány rozsypala naprosto po celém terči.

„Zoe, běž si dát ještě jedno kolo," rozhoduje. Nezní naštvaně ani netrpělivě. To on ani neumí. Spíš trochu starostlivě.

Ostatní holky už si balí věci, já se vydávám snad do posledního okruhu.

„Nečekejte na mě, dojedu na lyžích," oznamuji jim. Přijely jsme jedním autem a bůh ví, na jak dlouho to tu se mnou ještě bude.

Když za pár minut vjíždím znovu na stadión, zbývá tam jen pár posledních biatlonistek. Už ve chvíli, kdy zalehám na stav, vím, že to dopadne stejně jako všechny předchozí pokusy. 

Mlčky přijíždím k Jirkovi, aby mi ukázal mé skóre. Neláme nade mnou hůl, naopak se mi snaží předat co nejvíce užitečných rad.

„To je nějakej problém ve mně, včera při štafetě to bylo úplně v pohodě," krčím rameny.

„Je to pochopitelný, včera jsi vyhrála svoji první velkou medaili. Tu ale teď musíš na pár dní hodit za hlavu a zkoncentrovat se."

„Já vím. Ještě na tom zamakám, takhle nemůžu v sobotu na start," rozhodím rukama směrem k terčům.

Shodneme se, že to pro dnešek stačilo. Co nevidět začíná trénink mužů, a tak je v útrobách stadionu rušno. Mezi závodníky a trenéry se v úzkých uličkách proplétají organizátoři a zaměstnanci IBU.

Už zdálky v davu lidí poznám ty na krátko střižené světlé vlasy a jnebesky modré oči. Johannes se blíží směrem ke mně. Jde sám. Jakmile si mě všimne, usměje se.

„Čau Zoe," pronese, když jsme asi dva metry od sebe.

„Čau."

Hledí mi do očí s tím svým sebevědomým úsměvem do chvíle, než se mineme.