Šampión

Part 32: „Už odjel?"

Nové Město na Moravě
14. března, neděle

Poslední novoměstský závodní den začíná nezvykle už dopoledne, takže vstáváme hodně brzy. Venku je ještě tma. Obzvlášť s ohledem na to, že jsme předchozí den závodily večer a na hotel se vrátily asi o půl osmé, to není nic příjemného.

Jindy bych asi remcala, jak sakra můžeme mít dva závody tak brzy po sobě. A ještě muset vstávat v takovou nekřesťanskou hodinu. Jsem ale nezvykle plná energie. Těším se na smíšenou štafetu, kterou jsme jeli naposledy na mistrovství světa a která zároveň bude letos poslední. Těším se, že tuhle parádní disciplínu předvedeme domácím fanouškům a že si zase jednou zazávodím se zbytkem týmu, i s klukama.

Na druhou stranu je tohle nedělní ráno rozhodně to nejzvláštnější za celou sezónu. Možná i za celou mou kariéru. Mísí se ve mě asi všechny pocity, jaké si v tu chvíli jen dovedu představit. Ve vzduchu je cítit podivný pochmurno. To je teda už celý víkend, ale teď to tak nějak vrcholí. Ondra dneska končí. A všichni jsme z toho vedle.

„Jak se cejtíš?" ptám se u snídaně Michala, na kterém je smutek vidět asi nejvíc.

Jen beze slova pokrčí rameny a dál se lžící rýpe ve své ovesné kaši.

„Na večer je všechno ready?" snažím se dál rozvést konverzaci. 

„Jo, večer jsem se tam byl podívat."

Novoměstští organizátoři ve spolupráci s Ondrovým fanklubem chystají na dnešní večer neformální rozlučku v salónku jednoho hotelu v centru, kam se všichni přesuneme po štafetě dvojic a oficiálním programu na stadionu. Aby si mohl se všemi popovídat, pobavit se, rozloučit se, než zítra ráno odjede domů do Letohradu a my do Prahy na letiště. Zvaní jsou úplně všichni z biatlonového cirkusu a věřím, že valná většina z nich dorazí. Ondra tu má spousty přátel a lidí, kteří si ho váží. Ať už jako člověka, nebo jako sportovce.

Achjo, už jsem zase naměkko.

„Bude to dobrý, uvidíš. Nesmutni. Musíme si to užít," snažím se Michala ukonejšit.

„Jo, věřím, že večer si to užijeme. Ale mám strach z toho všeho před tím. Z loučení na stadionu, ze všech těch překvapení, co pro něj máme. Ze závodu. Nechci to v jeho poslední den zvorat. Ani nevím proč. Prostě už chci mít všechny ty smutný věci za sebou."

Usměju se. „Chápu tě. A asi to bude očistec. Ale nemizí ti z života napořád, jasný? Dneska to musí bejt hlavně hezký, ne smutný."

A podaří se. Michal se na mě konečně podívá a dokonce se trochu usměje.

Dopoledne

Celá ta prapodivná situace se podepíše i na našem prapodivném výkonu. Zřejmě je to únava po tak náročném víkendu, smutek, nesoustředěnost a zároveň přemotivovanost.

Měli jsme dnes silný tým a za normálních okolností bychom rozhodně byli konkurenceschopní. Ale nějak jsme tu tíhu těžkého okamžiku neunesli. Já jsem hned na první úseku musela čtyřikrát dobíjet, což rozhodně není dobrý rozjezd. Ani na trati jsem to nebyla já. Makula pak můj střelecký výkon napodobila, potřebovala jen o jeden náboj méně. Ani kluci to nepodrželi, Miky dokonce musel na trestné kolo a Michal se mu vyhnul jen tak tak.

Nikdo nám to nevyčítá ani se nesnaží s námi konzultovat naše chyby. Všichni vědí, kde tkví problém, a stejně tak vědí, že nemá cenu se jím zabývat. Dnes máme právo nebýt ve své kůži. Ostatně v té není nikdo z realizačního týmu, ani trenéři.