Šampión

Part 16: „Dej si na něj pozor."

Pokljuka
21. února, neděle

Poslední den šampionátu.

Jaké to bylo? Jako na horské dráze. Začalo to senzační plackou, o prvních individuálních závodech raději nemluvit. Pak nálada v týmu roztála díky Makuly titulu. Štafeta nás zase trochu srazila na kolena. Nebyl to propadák, střílely jsme skvěle. Ale zkrátka nám to neběželo.

Není všem dnům konec. Ještě je tu jeden. Poslední. Nejočekávanější. 

Masák, královská disciplína.

Že všechna sportovní média připomínají moje druhé místo z toho posledního z Anterselvy, vytěsňuji. Už je mi to tak nějak jedno. Své jsem si splnila. Vezu si domů medaili i jeden hezký individuální výsledek. Ano, možná jsem od sebe čekala víc. Ale to je biatlon. Dnes už si to chci jen užít, nechat na trati zbytky sil, večer jít s ostatními na zasloužené pivo a pak mít pár dní volna.

„Tak tfuj tfuj," vydechne Makula a nastaví mi pěsť. Ťukám si s ní.

Stojí v řadě hned vedle mě. Dostaly jsme se z českého týmu do závodu jediné, ostatní holky fandí u trati. Na Pokljuce vládne nezvyklé teplo. Ingrid přede mnou nemá ani čelenku.

Start.

•••

Až do třetí střelby jedeme s Makulou téměř identický závod. S jednou chybou z druhé ležky na ni přijíždíme kolem desátého místa, v závěsu za Marte Olsbu Roeiseland ve zlatém dresu pro obhajující závodnici. A s ní se také vydávám do čtvrtého okruhu. Makula míří na trestné kolo.

„Jsi osmá! Půl minuty," hlásí mi Rybis situaci.

Mám na trati kvalitní společnost. Kromě Marte náš vláček tvoří Dorothea Wierer a Ingrid Tandrevold. Tempo se s každým dalším kilometrem stupňuje, ale cítím dost sil. Třetí místo máme nadohled, spolehlivě ho však ve své moci drží Tiril Echkoff.

Je tu poslední střelba. Nejen závodu, ale celého šampionátu. Vyjíždím si na stav za Lisu Vittozzi. Tři závodnice ze světové špičky mi dýchají na záda. Z toho pocitu se cítím neuvěřitelně nabitá adrenalinem. Ani se nerozhlížím, jak vypadá situaci přede mnou. Zcela automaticky si chystám pušku. Nad ničím nepřemýšlím.

Teď nebo nikdy.

Na stavu číslo pět předvádím asi nejlepší stojku svého života.

Rychlou, sebejistou, zcela bez respektu.

Když sbírám hůlky, všímám si, že žádná z mých nejbližších soupeřek ještě nemá sestřeleny všechny terče.

„Šest vteřin na Vitozzi! Roeiseland tak patnáct metrů za tebou!" křičí na mě Rybis.

Informace o Marte mě poněkud znervózní. Ale Italku nemám daleko. Šíleně tuhne. Poznám to, když ji ještě před prvním mezičasem snadno předjíždím. Teď mám jedno místo k dobru. Jedu druhá.

Z omylného dobrého pocitu mě však vyvede další hlas u trati. Ani nevím, komu patří. Asi někdo ze servisu.

„Sedm vteřin na Roeiseland a Tandrevold! Pojď, pojď!"

Ingrid?! Kde ta se tam vzala?!

Začínám cítit bezmoc. Do odrazů dávám vše, ale očividně to nestačí. Nemá mi kdo pomoct, daleko přede mnou nikdo není. Pokřikování norských trenéru slyším čím dál blíže za sebou.

„Máš je na zádech! Vydrž!" slyším u posledního mezičasu.

Výborně.

Teď už se pojede spíš jen dolů. To bych mohla udržet.