Šampión

Part 5: „A to se vsadím."

Obertilliach
31. ledna, neděle

Dávám si v Obertilliachu poslední rychlý trénink. Byl to dlouhý týden a už se moc se těším, až se zítra přidám k ostatním. Čas o samotě mi rozhodně pomohl. Měla jsem klid a čas soustředit se pouze na sebe samotnou a nenechat se nikým a ničím rozptylovat. Ale chybí tu ta motivace i sranda, která doprovází společné tréninky s ostatními holkami.

Na stadiónu už to houstne. Během víkendu sem za závěrečnou přípravou přijeli Norové, Švédové i pár dalších reprezentací. Zatímco já ty nádherné scenérie za pár hodin opustím, oni mají pár dní na zdejších tratích zcela před sebou. Závidím jim, že jsou čerství a plní energie, připraveni podat maximální výkon. Já si připadám na pokraji sil a to byl tohle ten volnější týden. Soustředění se vším všudy mě čeká od zítra na Pokljuce. Ještě před tím si ale dnes odpoledne i zítra udělám volno, kterého se nemůžu dočkat.

„Ahoj!" Když projíždím kolem stavů, z myšlenek mě vytrhává známý veselý hlas.

Zvedám hlavu a vidím Tarjeie Bö opřeného o stojan na střelnici, jak se na mě usmívá.

„Ahoj," zdravím ho zpět. Přemýšlím, jestli je vhodné, abych se u něj zastavila, když je uprostřed tréninku. 

Mé dilema vyřeší sám, když pokračuje v konverzaci. „Kde máš zbytek týmu?" 

„Doma. Jsem tu už od začátku týdne, zítra odjíždím na Pokljuku," vysvětluju.

„Páni, poctivá! Takže jsi tu úplně sama, jo? Místo odpočinku doma."

„Už to tak bude," krčím rameny.

„Čau Zoe." 

Otáčím se a vidím záři zelených zrcadlových brýlí, pod nimiž poznávám Johannese.

„Ahoj," odpovídám.

„Co se tady flákáš?" kývne na Tarjeie.

Začínám se cítit trochu nervózně. Nevím, jestli to nemám brát jako narážku, že je zdržuji.

„Hele, mladej, kroť se, jo?" Tarjei se otáčí zpět ke mně. „Odpoledne se s bráchou jdeme projet kousek po tratích tady za vesnici. Můžeš se k nám přidat, jestli chceš."

Přemýšlím, jak na jeho nabídku reagovat. Přeci jen zalyžovat si s bráchy Bö je návrh, jaký se neodmítá.

„Nevím, jestli je to dobrej nápad. Máte úplně jiný tempo, nechci vás brzdit. Navíc já už bych dnes měla jen odpočívat."

„Ale no tak! Je to asi 20 kilometrů po krásných stezkách. Žádný trénink, jen taková pohodová vyjížďka," naléhá Tarjei.

„Neboj, nebudeme závodit," přidává se Johannes.

„Tak proč ne, lepší plány stejně nemám."

„Skvělý! Přece tu nebudeš trávit celý týden o samotě, my jsme vždycky skvělá společnost," zubí se Tarjei. Johannes jen se smíchem vrtí hlavou.

„Kde bydlíš?" ptá se Tarjei.

„Na kraji vesnice v takovým malým penzionu. Pošlu vám adresu."

„Pošli, vyzvedneme tě třeba o půl druhý? Ať stihneme hezký počasí."

„Není problém. A teď zpátky do práce," mrknu na něj a odjíždím ze střelnice pryč.

•••

Utíkám s holemi v jedné ruce a s lyžemi v druhé po schodech dolů. Mám zpoždění a nenávidím se za to.