Šampión

Part 51: „Pojeď ke mně."

Po několika dalších rychlých písničkách a skupinových tancích se odebereme k baru, abychom vydechli a něčeho se napili. Rozhlížím se po už trochu vyprázdněném parketu, když zaznamenám, že na mě Johannes s úsměvem hledí. Přes hlasitou hudbu zvolá: „Pojeď ke mně."

„Kam k tobě?" svraštím obočí. 

Nakloní se blíž, abych ho lépe slyšela a on nemusel tolik křičet. „Ke mně domů."

„Teď?"

„Jo." 

„Vždyť jsme se domluvili na zítřek. To nejde, nemám zabalený věci, nic," vrtím hlavou nad dalším z jeho impulzivních nápadů. 

„Kašli na věci, otočíme se pro ně ráno. Chci s tebou bejt už dneska. Ty ne?"

„Jasně, že bych chtěla, ale-"

„Už to zase děláš," usměje se. 

„Co?"

„Přemejšlíš o zítřku místo toho, abys udělala, co chceš teď."

Už se nadechuji k protestu, ale nakonec pusu zavřu a jen se uchechtnu. Má pravdu. „Já vím, promiň. Jsem fakt ztracenej případ, ani po panáku se neumím uvolnit."

„To mi povídej. Johannes Thingnes Bø tě pozve na noc k sobě domů a ty se necháš přemlouvat," pronese s tím svým typickým sebevědomým výrazem a dlouze si lokne piva.  

Zamračím se, ale cukající koutky neschovám. Baví mě tenhle jeho postoj. Jak podobné věci říká zdánlivě s nadsázkou, ale zároveň je víc než očividné, že si je kouzla svojí osobnosti moc dobře vědom. „Přesně takhle seš na to zvyklej, co? Houkneš pojeď ke mně a všechny holky v okruhu dvou kilometrů už poslušně cupitaj k tobě do auta." 

„Popravdě? Jo. A proto mě tak strašně baví, jak mě máš na háku."

Nakloní se ke mně pro polibek, ale já mu ho neumožním. Místo toho se ohradím proti jeho poslední poznámce: „Já tě nemám na háku." 

Znovu se narovná a dlaň, v níž nesvírá pivo, si zastrčí do kapsy od kalhot. „Prej nemám ještě zabalený věci," pronese směšně vysokým hlasem, který zřejmě má imitovat mě, a zasměje se. „To je fakt konec. Řeknu ti, že s tebou chci strávit noc, a ty si děláš starosti kvůli svetrům ve skříni," neskrývá své pobavení. 

„Já tě nemám na háku. Ale check out je v deset, to bych od tebe musela jet tak v sedm ráno a teď jsou dvě, vždyť se vůbec nevys–"

„Zoe," přeruší mě znova už o něco vážnějším hlasem.

„Co?" pohlédnu na něj. 

„Spaní a balení kufrů je vážně to poslední, na co dneska při pohledu na tebe myslím," mrkne na mě. „Ale chápu, někdo ve vztahu musí bejt ten rozumnej. Takže jestli chceš mít svých dostatečných šest hodin spánku a ráno si za východu slunce skládat svetry, nebudu se zlobit." 

Už si ho ani nemusím znovu prohlížet. Tenkou košili zastrčenou do kalhot, povolené knoflíky na hrudi, rukávy vyhrnuté k loktům. Jediný jeho pohled stačí, abych věděla, jak si představuju zbytek dnešního večera. 

Udělám jeden krátký krok, až u něho stojím tak blízko, že musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. On se nehnutě opírá o barovou stoličku a jen zvědavě přihlíží mému počínaní. 

„Pojedu s tebou," usměju se. 

On mi to oplatí, skloní se ke mně a krátce mě políbí. „Super."