Šampión

Part 39: „Týká se to i tebe."

Oslo, v hotelu
17. března, středa

Z pohledu Zoe

„Neslyšíš něco?" zeptá se a otočí obličej ke dveřím.

Vrátím se nohama zpátky na zem tam odtud, kde jsem byla naprosto odříznutá od světa a okolní ruchy jsem nevnímala ani minimálně. A skutečně mám pocit, že z pokoje něco slyším. Trochu zeslabím vodu, abych se ujistila.

„Maku?" zavolám, pořád zaklíněná pod Johannesovým tělem.

„To jsem já," ozve se známý hlas. Makule však nepatří, je to Evka.

Johannes na mě pohlédne nechápavým a možná trochu vyčítavým pohledem. Jen omluvně pokrčím rameny.

„Makula šla za váma na kafe, neminuly jste se?" zeptám se s nadějí, že by se za Makulou mohla ještě vydat.

„Neminuly, potkaly jsme se tady kousek od hotelu, potřebuju ještě dělat něco na počítači."

„Aha," řeknu jen, ale pochybuju, že to k ní přes dveře dolehne.

Sáhnu po kohoutku, abych vodu znovu zesílila.

„Co budeme dělat? Jsme v pasti," špitne Johannes.

To nás oba rozesměje tak, že si musíme ústa zakrýt dlaněmi.

„Asi budeme muset s pravdou ven," vyslovím nahlas to, co je nám oběma jasné. „Tebe nahatýho v naší sprše nijak neokecám."

„Skvělý, tak to na ni rovnou zavolej, ať to tady můžeme v klidu dodělat."

Koupelnou se znovu rozezní tlumený smích. Jak ale znám Johannese, určitě alespoň částečně tenhle svůj výrok myslí vážně. Proto hned vzápětí zavrtím hlavou, aby mu bylo jasné, že mám v plánu jí to sdělit nějak civilizovaněji. Oblečená, bez zdi mezi námi. Představuju si tu trapnou situaci, až se otevřou dveře koupelny, vyjdu z nich já a vzápětí se za mnou vyloupne Johannes. Bude se smát nebo se naštve?

Otočím kohoutkem a voda přestane téct. Jako myšky, nebo spíš přistižení puberťáci, vylezeme ze sprchy a začneme se potichu utírat. Pak zaslechnu zvonění Evčina mobilu. Přiložím si ukazováček na rty a s ručníkem omotaným kolem těla přistoupím blíž ke dveřím. Johannes pochopí a nechá veškerého pohybu, abychom co nejlépe slyšeli.

Z jejího monologu do telefonu k nám nedolehne téměř nic. Jen tlumený hlas, kroky a pak... Bouchnutí vchodových dveří. Ještě chvíli s divoce rozbušeným srdcem poslouchám, abych se ujistila, že skutečně odešla na chodbu.

„Šla pryč," pronesu ještě pořád šeptem.

„Skvělý, kde jsme skončili?"

Nevypadá, jako by se mu ulevilo, že možná nebudeme prozrazeni, spíš jako by měl radost, že může dokončit to, co před chvílí načal.

„Máš nervy ze železa nebo co? Koukej se oblíkat, může bejt každou chvíli zpátky."

S uraženým výrazem sáhne po kupičce svého oblečení.

„Mám, proto jsem nejlepší na světě," zamumlá si pro sebe.

„Ty nechutnej egoisto," strčím do něj se smíchem, až ztratí rovnováhu.

„Tohle není egoismus, to jsou fakta," brání se.

„Ty fakta se můžou hodně rychle změnit."

Jen co to dořeknu, tak si uvědomím, co jak citlivého místa jsem se trefila. A Johannesova zaražená tvář mi to jen potvrdí. Teď není vhodná doba na vtípky o jeho možné ztrátě postu světové jedničky. Sám o sobě aktuálně pochybuje, jako asi ještě nikdy v kariéře, a já bych rozhodně neměla přilévat olej do ohně.