Šampión

Part 19: „Pojď se sejít."

Peking
6. března, sobota

Byly to zvláštní dva týdny. Z Pokljuky jsem se kvůli těm dvěma vrátila domů nepříjemně naladěná. Ani s jedním jsem od té doby pořádně nemluvila. Tadeáše samozřejmě potkávám, ale na tu noc už nikdy nepřišla řeč. Možná je to dobře. Už není co řešit.

Johannes si to zřejmě nemyslí. Čekala jsem, že se mi třeba ozve a bude se chtít usmířit, ale je ještě ješitnější, než jsem předpokládala. V Číně jsme se zatím neviděli, bydlíme každý v jiném hotelu. Někdy to ale přijít musí.

A to někdy přichází dnes.

Vycházíme s holkami ze stadionu po sprintu. Oproti čtvrteční příšerné štafetě je dnes nálada nesrovnatelně lepší, tři jsme skončily v první dvacítce. Právě se smějeme něčemu, co nám vypráví Jess, když si všimnu, že naproti nám kráčí kompletní norský mužský tým.

Jako by se ten moment náhle přepnul do slow motion.

Pět sexy chlapů ve sportovním oblečení. Vlasy jim vlají v lehkém čínském vánku. Na očích brýle. Sluneční svit dokonale podtrhuje jejich zářivé úsměvy a ostré rysy.

Tak dobrý, zpátky na zem. Ale přísahám, že přesně tak to vypadá.

„No nazdar!" volá už z dálky nadšeně Tarjei.

Neubráním se širokém úsměvu. On prostě roznese dobrou náladu všude, kam vkročí, a nemusí se ani moc snažit. Jeho optimismus musí nakazit každého. Chyběl mi.

„Tak co říkáte zatím na Peking?" zeptá se Johannes Dale, když u sebe zastavíme.

„Fanouškovská základna hodně silná," zhodnotí Eva ironicky. Ve skutečnosti na zdejších tribunách sedí sotva pár stovek diváků a atmosféra je dost bídná. Můžeme jen tiše doufat, že při olympiádě to bude lepší.

„Jo, že?" přitaká Tarjei. „Na střelnici se přes ten řev ani nedokážu soustředit."

„Přesně tak," přikývne Evka. „Teploty taky příjemný."

Teploty nejsou příjemný. Deset stupňů pod nulou po pěti dnech tady už považujeme za teplo.

„Jak jsi dopadla?" zeptá se mě Tarjei, když se ostatní nadále věnují rozebírání čínského počasí.

„Neboj, modrej dres je na dohled, jestli se ptáš na tohle," mrknu na něj.

Zasměje se. „Děláš mi radost!"

„Jen nevím, jestli se dočkáš odměny, Johannes nevypadá, že by měl na srandičky s námi náladu."

Oba se na onoho zmiňovaného podíváme. Postává bokem od nás všech a něco píše na telefonu. Myslím, že na sázku s Tarjeiem už dávno zapomněl.

„Neměj strach, může být naštvanej jak chce, ale sázky bere vážně."

„Takže je naštvanej?" zeptám se nejistě.

„Těžko říct, co se mu honí hlavou. Od Pokljuky je divnej. Ale nemyslím, že to má něco společnýho s tebou."

„S kým jiným, sotva se na mě podíval."

„Šmarja, jen ses opila," protočí panenky.

Při té vzpomínce se nervózně zavrtím

Pokračuje: „Kvůli takový blbosti by nebyl dva týdny mimo. Taky jsem ho párkrát duchem nepřítomnýho ukládal do postele. Johannes rozhodně není člověk, co by měl dělat osvětu o škodlivosti alkoholu."