Šampión

Part 27: „Neutíkej přede mnou pořád."

Za rekordní čtyři minuty už za sebou zaboucháváme dveře penzionu Vrchovina. Oba se vyčerpaně opřeme o kolena začneme se usilovně vydýchávat. Okamžitě se pod námi utváří louže, jak z nás stéká obrovské množství vody.

Vzhlédnu a pozoruji Johannese, jak civí do země a rychle se mu zvedá hrudník. I přes zimní bundu je to vidět.

Zřejmě vycítí mou pozornost, protože i on zvedne hlavu. Naskytne se mi pohled na jeho obličej celý pokrytý kapkami vody, jako by právě vylezl v bazénu. Chvíli se na sebe beze slova díváme a pak oba propukneme v smích. Z nějaké důvodu je ta situace děsně komická. Oba mokří až na zadku, na konci s dechem. Kdyby nás tu v tomhle stavu viděl někdo z trenérů, teď, když před sebou máme zlomové závody sezóny, asi by se nesmál.

„Pojď, než nás tu někdo zahlídne," čapnu ho za ruku a táhnu ho po schodech do patra, kde se nachází můj pokoj.

I v Novém Městě jsme v kompletní, tedy liché sestavě, a já tak mám bydlení jen pro sebe. V některých situacích se to hodí. Třeba když někde potřebuju schovat na kost promoklého Nora.

„Naposledy sis mě takhle táhla do ložnice, když-"

„Když co?" zpražím ho pohledem a odemknu dveře do pokoje.

S odpovědí si dá na čas, než se za námi zabouchnou dveře, aby měl jistotu, že ho nikdo neslyší.

Gentleman.

„Když jsi ze mě pak strhala oblečení, povalila mě na postel a měli jsme naprosto skvělej sex."

„To byla řečnická otázka, nemusels na ni odpovídat."

Spokojeně se usměje.

„Teď mě sem táhneš proč? Neříkej, že proto, abych se usušil a zahřál," řekne a udělá několik kroků vpřed, aby mi byl blíž.

„Představ si, že přesně proto," odseknu a začnu se přehrabovat ve skříni.

Najdu čistý ručník a hodím ho po něm. Tak trochu tajně doufám, že ho zasáhne nepřipraveného, ale pohotově ho chytí.

„Běž si dát horkou sprchu, ať tě nemám na svědomí. Já ti seženu něco suchýho na sebe," oznámím mu a odeberu se ke dveřím.

„To si piš, že mě budeš mít na svědomí," ozve se za mnou ještě.

„Víš co? Dej si radši studenou," usměju se a bez čekání na odpověď zmizím na chodbě.

Tam se na okamžik zastavím, abych zhluboka vydechla a trochu se zklidnila. Dává mi fakt zabrat. Snažím se. Vážně se snažím jeho přítomnost normálně snášet. Být v klidu, nepanikařit, normálně se s ním bavit. A občas mám pocit, že už se mi to i daří. Jenže pak začne s těmi svými řečmi a je to v háji. To on moc dobře ví a dělá mu to dobře. Čím jsem z něj nervóznější, tím je on sebejistější.

Dojdu na opačný konec chodby a zaklepu na dveře, z nichž se ozývá hudba. S myšlenkama upínajícíma se k Johannesovi se v první vteřině leknu, když se dveře otevřou a já spatřím pihatý obličej a zrzavé vlasy. Přeci jen už jsem se stihla přesvědčit, že Johannes je vážně všude. I tam, kde bych ho čekala nejméně. Tentokrát je to ale naštěstí jen Víťa Hornig.

„Čauky," usměju se na svého starého známého, který v Novém Městě zažívá svou premiéru mezi elitou, „je tu Miky?"

„Čau, je, pojď dál," pobídne mě a uvolní mi prostor v úzké chodbičce.

Mikuláš se jen v trenýrkách a s mokrými vlasy rozvaluje na posteli a s pohledem upřeným do mobilu si mě nejprve ani nevšimne. Naposledy jsem ho do půl těla viděla tak před čtyřmi lety v juniorech. Musím říct, že od té doby docela... zmužněl.