Šampión

Part 4: „Tak si lehni."

Anterselva 
23. ledna, sobota

Po večeři nechávám ostatní u stolu a nenápadně mizím. Po čtvrtém místě kluků ve štafetě vládne výborná nálada, takže můj odchod zřejmě nikdo ani nepostřehl. Ještě musím absolvovat pravidelnou fyzioterapii, ať jsem ve formě na naši štafetu, která je na programu zítra. 

Klepu na dveře s číslem 144.

„Čau," pronáším trochu rozpačitě, když mi ta dobře známá osoba otevře dveře, „tak jsem tu."

Tadeáš mě vítá svým typickým tajuplným úsměvem. Má rozcuchané vlasy a vypadá, jako bych ho právě vzbudila. 

„Však už na tebe taky čekám." Ustupuje mi, abych mohla projít.

„Nic tě nebolí?" ptá se mezi tím co chystá veškeré potřeby.

„Ne, cítím se skvěle."

„Fajn, tak si lehni."

Pohodlně se uvelebuji na záda na měkkou podložku, zavírám oči a nechávám ho procvičovat mi nohy. Povídáme si o mém dnešním vystoupení, které sledoval živě na stadionu. 

Z ničeho nic mění téma a jeho hlas zvážní. „Uvidíme se i ve Slovinsku. Možná už dojedu celou sezónu."  Odvrací pohled od mých lýtek a upřeně se mi zahledí do očí. Čeká na mou reakci.

„Skvělý," usmívám se.

Bez toho, abych musela cokoliv dodávat, pochopí, co se mu snažím naznačit. Nechává lýtka lýtky, naklání se ke mně a vášnivě mě políbí. Aniž by odtrhl své rty od mých, přehoupne levou nohu přes mé tělo a tiskne svou pánev k mojí. Bezmyšlenkovitě mu sundávám tričko. Cítím pod svými dlaněmi jeho teplou, hebkou pokožku a vím, že ani tentokrát neodolám.

•••

Anterselva 
24. ledna, neděle

Před nedělní štafetou se cítím úplně jinak než v předešlé dny. Dokonce asi nejlépe za celou sezónu. Věřím si a nemůžu se dočkat, až se vydám na trať.

Pobíhám po rozcvičovacím prostoru, abych své svaly udržovala zahřáté. Počasí se trochu pokazilo, je nezvyk nevidět v Anterselvě slunce. Po nebi se honí mraky a fouká vítr. Naštěstí ne tolik, aby to mělo mít nějaký dramatický vliv na průběh závodu.

Na půl oka pozoruji, co se děje na trati. Evka právě odstřílela vleže s jedním dobíjením a opustila střelnici na čtvrtém místě. Jede dnes místo Lucky a rozhoduje se, která z nich dostane šanci do štafety na mistrovství světa. Nahlas nám to neřekli, ale všem je to jasné. Kvůli oběma bych si přála, aby to Evce dnes vyšlo, i Lucce by se ulevilo. Štafety jí psychicky nedělají dobře. 

Zastavuji a pozoruji druhou střelbu. Evka nepotřebuje ani jeden náhradní náboj a ze stadionu odjíždí stále čtvrtá, za ní to však trochu houstne. Znovu se dávám do poklusu. Ve sluchátkách mi hraje hudba a snažím se si v hlavě udělat prázdno. Zahnat i myšlenky na závod. Nechci myslet na to, na jakém místě dostanu předávku, kdo pojede za mnou a kdo přede mnou. Musím se soustředit jen a pouze na svůj výkon a neohlížet se na okolnosti.

Můj čas se blíží. Sundávám si mikinu, beru lyže a hole a mířím k místě předávky. Už tam stojí několik závodnic. Překvapuje mě nepřítomnost Tiril Echkoff, jinak v popředí nechybí žádný z favorizovaných států. Bude to těžký souboj.

Jako první přijíždí Němka téměř současně s Ruskou. Následuje Francie a Bělorusko. Jen pár vteřin po nich přijíždí Italka po boku s Evkou. Předáváme a já do závodu vyrážím nalepená na Dorotheu Wierrer.