Šampión

Part 49: „Já nejsem Fin."

Oslo
21. března, neděle večer

„To jsou kobry."

„Co jste udělali s našim holkama?"

Bimbo a Čtvrtek si neodpouštějí komentáře na naši vizáž, když nám před večírkem dělají společnou fotku v lobby hotelu. Tenhle moment se musí zvěčnit. Bůh ví, jestli se ještě někdy v tomhle složení a ve večerním looku potkáme.

„Nebuď drzej, mladej," pokárá Evka Čtvrtka, když od Bimba přebírá telefon, aby fotku zkontrolovala. Ten se nenechává rozhodit a jen ji obdaruje ještě širším úsměvem.

Následuje povinné kolečko, kdy si mobil předáváme, abychom zkonstatovaly, zda je fotka v pořádku nebo je potřeba ji vyfotit znovu. Všechny jsme spokojené. Po třech měsících v kombinézách a čepicích na sebe nemáme vysoké nároky.

I klukům to moc sluší. Někdo si do Norska přivezl kompletní oblek, někdo společenské kalhoty a košili. Všichni jsou navonění, pečlivě oholení a hezky učesaní.

„Dobrý, ale už bysme mohli jít, ne?" zavelí Bimbo, a než někdo stihne něco namítat, čapne Lucku a Evku za lokte. Čtvrtek nabídne rámě Makule a Jessice, Mikuláš mně.

„Moc ti to sluší," poznamená, když kráčíme dlouhou chodbou za ostatními.

„Díky," usměju se a vzhlédnu k němu. Zjistím, že i on si mě prohlíží. „Taky ti to sluší. Umíš bejt celkem kocour, když si dáš trochu záležet," pošťouchnu ho. Pravdou je, že jsem pro něj vždycky měla svým způsobem slabost, a myslím, že on to ví. Ovšem slabost spíš jako pro mladšího brachu, který jak dospívá, tak je den ode dne hezčí, až jsem jednoho dne najednou hrdá na to, jaký fešák z něho vyrostl. Nic víc.

„Mně aspoň stačí dávat si záležet dvacet minut, nepotřebuju dvě hodiny," vrátí mi to s úšklebkem. „Myslím, že minimálně jednomu Norovi spadne brada, až tě uvidí."

„Neblbni, Egil je přece jen na trochu starší ženský," odpovím vtípkem. Trochu mě svou konfrontací zaskočí. Dával mi v minulých dnech dost jasně najevo, že si věcí mezi mnou a Johannesem všiml, ale já mu nikdy nic přímo nepřiznala. 

„Naštěstí znám jednoho, kterej jde do kolen z mrňavejch bloncek v zelenejch šatech."

„To je smaragdová."

„Ty seš fakt pako, Zoe. Uvědomuješ si, že ti tady už asi minutu v kuse lichotím a ty si ze mě furt jen děláš prdel?"

„Promiň, no, jsem nervózní. Fakt myslíš, že se mu budu líbit?"

Mikuláš se na mě podívá trochu zaskočeně. Asi nečekal, že se mu skutečně podaří mě přimět, abych mu jeho podezření konečně odkývala. „To je vážnější, než jsem myslel. Ty seš nervózní? Z chlapa?"

„Jo, představ si, že jsem. Taky nejsem z kamene."

Přede dveřmi do hotelového salónku, ve kterém se má celá ta sláva odehrát, přiměju Mikuláše zastavit. Opravdu si připadám, jako bych se chystala na maturitní ples, kde má být největší frajer ze školy, na kterého chci za každou cenu udělat dojem. Už je to zatraceně dlouho, co jsem byla na rande. A hlavně je to zatraceně dlouho, co jsem o někoho stála tolik jako o Johannese. Je to tak dlouho, že mám pocit, jako by mě to všechno dneska čekalo poprvé.

„Budeš se mu líbit a jestli ne, tak je buď slepej, nebo teplej. Vypadáš tak skvěle, že kdyby on to neviděl, tak přijď za mnou a já tě patřičně zabavím," mrkne na mě.

„Ty nech už toho, nebo tě začnu brát vážně," lehce ho udeřím pěstí do ramene a pak konečně udělám krok vpřed. A taky druhý, třetí, čtvrtý... Až už jsme v zadní části potemnělého salónku plného krásně oblečených lidí. Hudba se z reproduktorů line spíše potichu a všichni se soustřeďují kolem stolů, baru a cateringu. Míříme za ostatními parťáky, kteří na rozdíl ode mě zjevně vědí, kde hledat naše místa. Skutečně, stůl s cedulkou Czech republic najdeme na první pokus.