Šampión

Part 47: „Žádnej blbec."

Oslo
21. března, neděle

Teprve po našem masáku se definitivně rozhodne, že i chlapi mohou odstartovat. Také kvůli té nejistotě svůj závod pokazím. Žádnou z položek nezastřílím čistě, první stojku dokonce za tři. Ani na trati to není podle mých představ, projevují se na mě následky zdravotního výpadku. Dojedu dvacátá, ale hlavu si z toho vůbec nedělám. 

Celou dobu myslím jen na Johannese a na to, jak se asi zrovna cítí a jestli bude mít ještě šanci zabojovat. Sama se nepoznávám. Přikládat výsledkům druhých větší váhu než těm svým? Podat kvůli tomu špatný výkon? Neřešit své umístění? Takhle jsem dosud nikdy nefungovala, až teď s Johannesem. Vážně bych klidně skončila na chvostu výsledkové listiny, kdyby to pro něj znamenalo vítězství. Dneska jo.

„To bylo fakt šílený," běduje v buňce Makula. Má na mysli povětrnostní podmínky, které zařídily, že i dnešní vítězka Ingrid Landmark má na kontě pět minel.

„Vypadalo to fakt děsivě. Hlavně ten poryv, co ti tam přišel při třetí položce," přitaká Jess, která stejně jako ostatní holky fandila u trati.

„Tam se to taky celý posralo," nebere si servítky Makula.

„Kluci to prej nebudou mít o moc lepší," řekne Jess.

„Hlavně, že můžou jet. Byla by fakt škoda o to přijít," odpovím.

„Zaslechla jsem, že prej kdyby bylo o vítězi celkovýho hodnocení už rozhodnuto, oba závody by se zrušily. Že to počasí je fakt dost na hraně," informuje nás Jess.

„To je fajn, kvůli fanouškům. Ale bude to dost neregulérní, a ať to dopadne jakkoliv, buď Johannes nebo Sturla to odnese," míní Makula. 

Převlékneme se do teplého oblečení a přemístíme se k jednomu ze stánků s občerstvením. Koupíme si čaj a něco malého k jídlu. Evka se se slovy první legální hambáč tohohle roku zakousne do své svačiny. Makula hot dogem v ruce dodá, že měsíc prasení prohlašuje za zahájený. Všechny holky mají dobrou náladu. Poslední den sezóny je pro nás jako 30. červen pro školou povinné děti. Prázdniny začínají.

I já se nemůžu dočkat, až si večer dám točený pivo, ale zatím nemám na dobroty a srandičky ani pomyšlení. Přepadá mě pocit, že největší výzva sezóny mě teprve čeká, ačkoliv se mě mužský závod nijak přímo netýká.

Když si přisedneme na tribunu k Makuly kamarádkám, které ji do Norska přijely podpořit, pořád zbývá do startu dost času. Ti nejsvědomitější už ovšem nastřelují. Bloudím očima po prostoru pod sebou a pečlivě zkoumám každou postavičku v barvách domácího týmu. Všechny se zatím pohybují v zahřívacím prostoru. Johannese najdu u stojanu, jako jediného svlečeného do kombinézy. Je tam sám a chystá si z batohu potřebné věci.

Na tu dálku nedokážu poznat, v jakém rozpoložení se nachází. Svrbí mě nohy, jakou mám chuť se zvednou a utíkat za ním, abych to zjistila. Ta část mozku, která mi říká, že to není dobrý nápad, ovšem zatím naštěstí funguje spolehlivě. Kdyby stál před závodem o mou přítomnost, našel by si mě sám.

Na půl ucha poslouchám rozhovor vedle mě, většinu své pozornosti však věnuju střelnici, kam už se dostavila většina startujících. Johannes nevypadá, že by měl větší problémy, přesto každou svou položku pečlivě rozebírá se Siegfriedem. Trochu se uklidním, když ho na záběru kamery, která si ho vybírá poměrně často, uvidím se usmívat. Rozhodně to není ten naprosto uvolněný Johannes z rána, ovšem oproti předešlým dnům, kdy občas působil, že pušku drží poprvé, tam je nepřehlédnutelný pokrok.