Šampión

Part 23: „Fakt ji chci."

Netuším, jak dlouho tam s Tarjeiem nehybně sedíme a mlčky hledíme před sebe. Zdá se to jako několik dlouhých minut.

Když se konečně vrátím myšlenkami zpátky na zem, podívám se na něho, abych zjistila, jestli je v pořádku. Po jakémkoliv zranění ani památky, jen šokovaný výraz ve tváři. Naštěstí jsme jeli velmi malou rychlostí.

„Jsi v pohodě?" vykoktám ze sebe.

Trvá dlouho, než se odhodlá k reakci. Nakonec pouze přikývne.

„Ta rána, to asi nebyl pád meteoritu za naším autem, co?" řekne s nadějí v hlase.

Neubráním se pousmání. „To teda nebyl."

Něco zamumlá norsky, podle tónu hlasu hádám, že nějakou peprnou nadávku.

Vystoupím ven, abych zjistila, jak zlá ta situace je. Nabourali jsme zadní částí, a jak se ukáže, překážkou byla tyč trčící z malého odstaveného nákladního auta.

Když auto obejdu, zjistím, že to schytalo jen levé světlo, které se roztříštilo na stovky, možná tisíce malých kousíčků, a nárazník. Byl to dokonalý zásah. Nikde kolem ani škrábanec.

„Tak co?" vytrhne mě z mého hloubání Tarjei. Stojí z boku auta a neodvažuje se jít podívat dál. S nadějí v očích čeká, co odpovím.

„Máš dobrou mušku," usměju se.

„Cože?"

„Bude potřeba jen vyměnit světlo a nárazník a auto bude jako nový."

Nevěřícně si mě změří pohledem a dojde se přesvědčit sám.

„Ty kráso, tak to při náš stáli všichni svatí," vydechne, když na vlastní oči spatří téměř nedotčený zadek auta. Poprvé od toho osudného nárazu se konečně trochu uklidní.

„Ale Johannes asi nadšený nebude," podotknu opatrně. „Promiň mi to, byl to můj debilní nápad, vezmu to na sebe."

„Rozhodně ne, ty jsi nic neudělala, naboural jsem já."

„Ale kdybych předtím nedělala blbosti, nestalo by se to."

„Prostě je to moje vina. A že jsi řídila, nikomu říkat nebudeme, je to auto od sponzora, takže by byl průser, kdyby se to dozvěděl někdo shora."

„Dobře, ale aspoň zařídím opravu. Hned zítra zavolám do servisu."

Na to Tarjei nic nenamítá.

Nasedneme zpět do auta. Tarjei nastartuje a pomalu vjede z parkoviště na silnici.

„A už žádný driftování, jasný?" neodpustím si.

Tarjei se snaží udržet kamennou tvář, ale nemůžu si nevšimnout, jak mu cukají koutky.

Ticho v autě přeruší pípání telefonu, jak se Tarjei přes handsfree pokouší někomu dovolat. Na obrazovce zabudované do palubní desky spatřím Johannesovo jméno.

„Hm?" rozlehne se najednou autem jeho hlas.

To je vše, čemu z následujícího minutového hovoru rozumím.

„Prý zrovna zaplatili, počkám na něj u nás před penzionem. Nejdřív tě ale odvezu," informuje mě, když zavěsí.

„No tak to určitě ne," rozhodně zavrtím hlavou. „Chci být u toho, až to zjistí, mám na tom svůj podíl."

„Zoe, víš, jakej umí bejt."

„No právě, možná když tam budu i já, tak se bude trochu krotit."