Šampión

Part 21: „Zvládnu to sám."

Nové Město na Moravě
9. března, úterý

Konečně doma. Teda téměř. V Novém Městě na Moravě. Štace v Pekingu byla hodně náročná, ovšem ani ne tak samotné závody, jako to cestování. Letět dvakrát během jednoho týdne přes půl zeměkouli, to se na energii podepíše.

Jet lag naštěstí příliš nepociťuji. Tím, že jsme v Číně strávili sotva týden, jsem si ani nestihla zvyknout na tamější čas. Jó, tam to bylo peklo. V noci jsem se budila a ráno jsem nebyla schopná rozumně vstát.

Z Číny jsme odlétali včera a do Nového Města díky časovému posunu dorazili ještě ten stejný den. Dnes už jsem zase ve své kůži. Máme volno, abychom se nějak srovnali a nabrali síly.

Chcete osobního průvodce po krásách Vysočiny? píšu Tarjeiovi.

S Johannesem jsme to, zdá se, urovnali, a tak bych s nimi ráda strávila nějaký čas jako dřív. Jako kamarádi, společně. Asi pro vlastní klid, abych si mohla být jistá, že je skutečně vše ve starých kolejích a že nemusím být nervózní z toho, že se budeme potkávat. 

Odpověď přijde obratem: Proč ne, celý den se válím, už se potřebuju zvednout.

Nové Město na Moravě není velké, a tak můžu jít v klidu pěšky, ačkoliv se jejich ubytování nachází na opačné straně města než to naše. 

Přešlapuji před penzionem, jehož adresu mi Tarjei poslal, když v tom mi pípne telefon: Nestíhám, pojď zatím nahoru, první patro, dveře 8.

Moc se mi nelíbí lézt sama do penzionu, kde v podstatě nemám co dělat, ale rozkaz zněl jasně.

Chodby jsou naštěstí naprosto klidné. Každý využívá volný den k relaxaci.

Zaklepu na dveře s číslem 8 a ve vteřině mi otevře Johannes se svým typickým úsměvem.

„Čau Zoe," pozdraví a uhne mi na stranu. V ruce má bundu a na hlavě čepici a vypadá, že má na spěch.

„Ahoj, psala jsem Tarjeiovi, že bychom mohli jít ven-"

Ani nestihnu dokončit myšlenku a Johannes mě přeruší: „Říkal mi to, ale mám jiný plány, sorry," poplácá mě po rameni a bez dalšího slova za sebou zabouchne dveře.

Zůstanu nehybně stát s pohledem upřeným na Tarjeie v trenýrkách a tričku, přehrabujícího se ve skříni.

„To jdeme jako na jídlo, na procházku, běhat nebo?" chrlí ze sebe, mezitím co hledá vhodné oblečení.

Neodpovídám a čekám, až se na mě Tarjei podívá. 

„Co je?" nechápe mé mlčení.

„Co to zas bylo?" ukážu na dveře vedoucí na chodbu, za nimiž před pár okamžiky zmizel jeho mladší bratr.

„Nevím, zřejmě má něco děsně důležitýho. Kam teda jdeme?"

„Na procházku," řeknu a svalím se do křesla. „Podstata byla v tom, abychom šli všichni tři."

Tarjei si natáhne kalhoty a posadí se naproti mně na postel.

„Proč na tom tak záleží?" zeptá se s lokty opřenými o kolena.

„Pořád mám pocit, že má nějakej problém. Chtěla jsem zajet do starých kolejí. Kam teda šel?"

„Nevím, řekl jsem mu o tvém plánu a on se hned vymluvil, že něco má," odmlčí se. „Zoe, tohle s tebou nemá nic společnýho. To už má vyřešený. Jen má teď plnou hlavu závodů, na jiný věci nemá moc náladu. A ty mu nejvíc pomůžeš, když to všechno mezi vámi konečně nacháš za sebou."