Šampión

Part 31: „Vůbec ti to nežeru."

Nové Město na Moravě
13. března, sobota

Z pohledu Zoe

Z mužského stíhacího závodu jsem nervóznější než z toho vlastního. Tentokrát ho nemohu sledovat z tribuny, pustím si ho proto alespoň na televizi ve svém pokoji.

Johannes to s více než půl minutovou ztrátou ze sprintu nemá v bojích o stupně vítězů jednoduché. A jeho zdravotní stav mu to určitě neusnadňuje. Musím ale říct, že na své image si dal skutečně záležet, aby stopy po rvačce zametl co nejdůkladněji. Holky z týmu si zřejmě trochu pohrály s korektorem a nateklé oko snadno schoval pod sluneční brýle. Jen ten ret, který má dvakrát větší než obvykle, je i na kameře znát. Úspěch však je vůbec ho vidět na startu. Siegfried ho očividně nezabil. Jedno malé vítězství dnešního dne. 

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se ovšem rozhodně není Johannesovým dnešním mottem. Potřebuje mnohem víc než se jen zúčastnit, konkrétně porazit Laegreida, který na něj má od začátku skoro třicetivteřinový náskok. Na první střelbě navíc čistí a zůstává v kontaktu s čelem, zatímco Johannes chybuje a vypadává z první desítky. 

Na druhé položce se oba trefí, a tak se v jejich rozestupu nic moc nemění. Za to první stojka konečně promluví ve prospěch Johannese! Znovu je 100% úspěšný a posouvá se na druhé místo, Laegreid mu po jedné chybě dýchá na záda

K poslední střelbě zalehají doslova bok po boku. Bože, tohle nedávám. Zakryju si oči dlaněmi a jen malou škvírkou mezi prsty pozoruju, co se na obrazovce děje. Z nějakého důvodu je to pro mě snesitelnější než sledovat to ve full HD.

Oba jednou míjí. A jak na střelnici dorazili, tak ji i naprosto současně opouštějí. Na třetím a čtvrtém místě. To snad není pravda. Domluvili se nebo co? Já už jsem ovšem o něco klidnější, protože vím, že na lyžích je Johannes silnější. Nemám strach, že by si tuhle drobnou, ale nesmírně cennou výhru nechal ujít.

Už na prvním mezičase má několikavteřinový náskok. Stahuje dokonce druhého Jacquelina, který toho má očividně plné zuby. Na posledním mezičase už Johannes jede na stříbrné pozici, Laegreid v bezpečné vzdálenosti za ním. Cílovou čáru protíná očividně vyčerpaný. Není divu vzhledem k tomu, čím si za posledních pár hodin prošel. 

V tom ke mně do pokoje vpadne Evka a zahuláká: „Tak Zoe, musíme jet!"

Bez zájmu dál sleduju televizi, kde se kamery věnují Ondrovi Moravcovi, který právě dojíždí do cíle svého posledního individuálního závodu. Ostatní kluci tam na něj čekají s českou vlajkou popsanou jeho jménem. Úplně jsem v tom zápalu fandění Johannesovi zapomněla, jak významný závod to je pro Ondru. 

Evka přeskočí pohledem ze mě na televizi a pochopí, proč mi není do řeči. Posadí se na postel vedle mě, a když se všichni čeští kluci začnou společně fotit, rázem obě slzíme. 

„Sakra, to je fakt doják," okomentuje to nalomeným hlasem.

Já se nejprve nezmůžu na nic jiného než na přikývnutí. „A to počkej zejtra," dodám.

Jako těla bez duše tam mlčky sedíme dalších několik minut, než do pokoje vlítne Makula v zimní bundě a s čepicí na hlavě.

„Si děláte srandu?!" rozhodí rukama, když uvidí, že nejsme ani sbalené, ani oblečené. „Už na vás dobu čekáme a máme pěkný zpoždění, koukejte s sebou pohnout!"

Se zděšením kouknu na hodinky. „Do háje, no jo."

Vyskočím na nohy a zběsile začnu házet věci do batohu. Makula nad mou nezodpovědností jen nechápavě vrtí hlavou.