Šampión

Part 33: „Řekni mi, že jen blbě vidím."

Nové Město na Moravě
14. března, neděle

„Žádnej průser už snad nebude, ne?" ujistím se.

„Jestli toho debila už nikdy neuvidím, tak ne. Už odjel?" zeptá se Johannes.

Nemusí zmiňovat, o kom mluví, a je mi jasné, že o Tadeášovi. Samozřejmě, že neodjel. A ani neodjede. Poprosila jsem Rybise, aby mu řekl, ať sem dnes nechodí. Celý týden se mu vyhýbat nemůžu, zatím jsem ale nevymyslela, jak Johannesovi bezbolestně říct, jak se situace má.

„Jo, už s námi není," řeknu co nejpřesvědčivěji, ale přesto cítím pohled, jakým mě Tarjei, který zná pravdu, probodává.

„A co tvůj obličej?" zeptám se Johannese, abych téma svedla někam jinam.

„Jako novej," zazubí se.

„To tě ty výčitky svědomí rychle přešly."

„Mám furt brečet, nebo co?" oboří se trochu uraženě.

„Ne, promiň, nechtěla jsem tě naštvat. Jen že se pro jednou nemusíš chovat jako macho a upřímně mi říct, jak ti je."

Tarjei mě podpoří pohledem, kterým jako by říkal, souhlasím s tebou.

„Není to ideální," řekne Johannes už podstatně vážněji. „Před stíhačkou jsem strávil s puškou asi dvě hodiny, než jsem si našel pozici, v níž jsem schopnej se o ni opírat, aniž by mě při střelbě bolel celej obličej."

„Ale očividně se to povedlo," usměju se povzbudivě. „Včera i dneska jsi zajel parádně."

„Jo, dneska jsem se na trati paradoxně cejtil nejlíp za poslední dobu."

„Však on se Jossi pro ten glóbus ještě dobelhá," Tarjei podrbe svého mladšího sourozence ve vlasech, jako by mu bylo pět. Johannes se zasměje, šťastný, že je jeho brácha už zase lépe naladěný.

„A co ty, Zoey?" Tarjei se otočí na mě. „Jak to vypadá s tvým modrým trikotem?" zazubí se.

„Na modrej trikot teď vážně nemyslím," pokrčím rameny.

„Ale měla bys. Čas se krátí!" připomíná mi mezi tím, co se zvedá ze židle. „Teď mě na chvíli omluvte, půjdu si pokecat tamhle s Lukasem."

Oba ho s Johannesem sledujeme, jak se vzdaluje a usedá si ke svému italskému kolegovi. Pak se ke mně Johannes nakloní, jako by se mi chystal říct něco tajného.

„Kdy si budeme moct promluvit, Zoe? Celej víkend nemyslím na nic jinýho než na tebe," špitne.

„Můžeme mluvit teď," ošiju se.

„Tady?" rozhlédne se. „Chci s tebou bejt aspoň minutu sám."

„Když spolu někam odejdeme, bude to vypadat divně."

„Tak odejdeme zvlášť. Sejdeme se třeba u tebe? Bydlíte kousek odtud, ne?"

„Ne," řeknu rázně. „Někdo by tě tam potkal a byl by průser. Třeba na parkovišti tady za budovou?"

„Dobře. Za deset minut."

Přemístím se zpátky na židli mezi Mikyho a Jessicu. Johannes se dá do řeči s Dorotheou Wierer. Přesně za osm minut ho jedním okem pozoruji, jak se zvedá, říká něco Tarjeiovi, a aniž by o mě jen zavadil pohledem, opouští restauraci. Počkám asi dvě minuty, pak se vydám stejným směrem.

Venku vládne uklidňující ticho. Slyšet jsou jen tlumené hlasy z restaurace a někde vpovzdálí motor auta. Obejdu budovu a spatřím tam vysokou postavu v kapuci a s rukama v kapsách, jak se opírá o zeď. Johannes tam na mě čeká. Znervózním, jako bych šla na první rande.