Šampión

Part 42: „Nepřišel jsem se hádat."

Oslo
18. března, čtvrtek
Večer

Z pohledu Zoe

Rande. Celé odpoledne i večer nemyslím na nic jiného než na rozhovor s Johannesem. Chtěla bych s ním jít na rande? Hezky se obléknout, nemuset se schovávat, strávit spolu víc než pár minut, dokud nás někdo nevyruší, jinde, než na neútulném hotelovém pokoji nebo v obklopení spousty dalších lidí. Normálně spolu povečeřet, sami dva. Asi chtěla. 

Je to dobrý nápad? Těžko říct. Jde totiž o dost víc než o prosté pozvání na rande. Když ho přijmu, dám tím Johannesovi znamení, že jsem připravená začít náš vztah brát vážně. Proto mu na tom tolik záleží. Jemu nejde o to, jestli přijmu pozvání na rande, jde mu o to, jestli přijmu nás dva. Jako možný pár. A proto naopak já couvám. Chci si být jistá. A ne dávat mu falešné naděje. 

Hledím na svůj odraz v zrcadle a krouživými pohyby si mažu obličej vrstvou nočního krému. Nejdřív čelo, pak spánky, tváře, nos a brada. Nakonec ještě mast na oční okolí. Každodenní rutina, zautomatizovaná skoro jako chystání zbraně na střelbu.

Co víc, Zoe, sakra chceš?  zeptám se svého druhého já, které se na mě upřeně dívá. Co víc chceš než chlapa, se kterým si jste tak podobní, až je to děsivý, ale zároveň se doplňujete tak, že vytváříte skvěle fungující jednotku? Ze kterýho se ti podlamujou kolena, jen když se na tebe podívá? Kterej má všechno, co jsi vždycky chtěla? 

Asi nic. Jen škoda toho načasování a nálepky vrcholovýho sportovce, kterou si s sebou nese. 

Zrovna když zavíčkovávám poslední lahvičku, zaslechnu cvaknutí vchodových dveří a pak Evku, jak s někým mluví. A potom uslyším angličtinu se skandinávským přízvukem, mužský hlas, který funguje jako přístroj na zvedání mé tepové hodnoty. Vzpomenu si na tu úvahu o podlamování kolen. Ani ho nemusím vidět. Stačí ho slyšet přes zavřené dveře.

„Zoe, to je pro tebe," zavolá na mě Evka. 

Naposledy zkontroluji v zrcadle, jestli mi někde nezůstal nevstřebaný krém, a upravím si vlasy, jak jen je to bez hřebenu možné. 

Vezmu za kliku a srdce mi zaplesá, když uvidím Johannese ve světle modrých džínách a černém tričku stát v uprostřed naší předsíně. Ve tváři jeho typicky sebejistý výraz, hrudník vypnutý. Nemusí ani otevřít pusu, aby celou místnost pohltilo jeho charisma. 

„Ahoj. Něco se děje? Jdeš za mnou?" zeptám se, co neklidněji to jen dovedu. 

„Nemusíš to před ní hrát. Eva všechno ví," odvětí Johannes. 

Trochu se zamračím a pohlédnu na svou blonďatou kamarádku. Ta jen pokrčí rameny. 

„Co ví?" huláká z ložnice Makula. 

„Můžeš na chvíli?" s pohledem upřeným na mě Johannes pokyne směrem ke vstupním dveřím. 

Přikývnu. A následuju ho ven z místnosti, na hotelovou chodbu. 

„Tak co sakra ví?!" ozve se znovu Makula. 

„Panebože, vydrž, už jdu," zaslechnu jako poslední, než se za námi zabouchnou dveře. 

Johannes mlčky kráčí přede mnou úzkou místností. Prohlížím se jeho holý zátylek, který je rozhodně jednou z mých oblíbených částí na jeho těle. Je na něm totiž obzvlášť citlivý. Hlavu má pevně vztyčenou a paže mírně od těla. Obepnuté rukávy má vyhrnuté k loktům tak, aby bylo vidět jeho svalnaté předloktí. Sebejistota, která vyzařuje z každého jeho kroku, způsobuje, že si vedle něj připadám ještě menší, než ve skutečnosti jsem.