Šampión

Part 14: „Chceš jít dál?"

Pokljuka
18. února, čtvrtek

„V kolik jsi včera vůbec odcházela?" ptá se mě Makula, když míříme ještě spolu s Evkou a Luckou na stadión sledovat závod smíšených dvojic.

„Hned po vás."

„Nakonec to nebyl tak blbej večer, ne?" Evka se na mě významně zazubí. 

„O něco jsem přišla?" chce vědět Lůca.

„Ale ne, jen tady Zoe se u Béček zalíbilo."

„Vlastně jste všechny o něco přišly," nadhodím, čímž si vysloužím tři extrémně zvědavé pohledy. „No moc nekoukejte, kdybyste se tak rychle nezdekovaly, taky jste mohly vidět Tarjeie jen v ručníku."

„Ty jsi taková potvora!" Makula mě praští pěstí do ramene.

To ovšem nevědí, že mě dostal do kolen hlavně druhý z bráchů Bö. Nebo spíš na záda. A ani se nemusel svlékat. Tím pádem jsem opět tam, kde jsem byla. Slíbila jsem si, že už se nedám, a podlehla jsem mu při první příležitosti.

Díky identifikačním kartičkám se dostáváme do veřejnosti nepřístupných prostor. Jdeme do buňky pozdravit Jess a Mikyho. Zejména on vypadá dost nervózně. Uvědomuje si, že dnes všechny české zraky budou padat za něj a nemůže se schovat za další kluky z týmu. A naše přítomnost přímo v aréně mu očividně příliš nepomáhá. Proto se zase rychle loučíme a necháváme je o samotě.

„Bože, nezávidím jim to," vrtí hlavou Lůca, když se za námi zabouchnou dveře buňky.

„No nazdárek, přišly jste fandit?" ozve se před námi. Ten veselý hlas nemůže patřit nikomu jinému než Tiril. Vedle ní stojí Johannes. 

„Přišly jsme provokovat všechny, kdo dnes závodí," zubí se Evka.

„Doufám, že my pak budeme provokovat s medailemi!" nedává se Tiril.

Přidávají se k nám a všichni společně se vydáváme do středu stadiónu. 

„Doufám, že budeš fandit i mně," pohlédne na mě Johannes, když jsou holky zabrány do vlastních rozhovorů.

„To musím jedině tajně, jak by to vypadalo, kdybych v českých barvách fandila Norům?"

Usměje se. „A kde budete stát?"

„Nejspíš někde tamhle, hned u výjezdu ze stadionu," pokynu hlavou míněným směrem.

Přikývne a chvíli mlčí. Pak změní téma.

„Uvidíme se večer na hotelu? Přijďte dolů třeba na fotbálek nebo na kulečník."

„Uvidím, co ostatní, ale někde se tam nejspíš potkáme."

„Skvělý," usměje se.

Oběma popřejeme hodně štěstí a vydáme se na strategicky ideální místo jen pár metrů za předávacím prostorem. 

Přesně v 15:15 se ozývá startovní výstřel. Mikuláš má vysoké startovní číslo a tím i nešťastnou výchozí pozici v poslední řadě. A když to celé táhne Johannes Bö a Lukas Hofer, chce to hodně sil, aby s tím něco udělal. Proto s holkami křičíme jak pominuté už v prvních metrech.

Na úvodní položce nám Miky ukazuje, že se prokleté české disciplíny nezalekl. Střílí čistě a v rytmu. Při stojce však na svůj skvostný výkon nedokáže navázat a stráví na stavu kvůli dvěma dobíjením spoustu času. 

Jess se na druhém úseku trefuje skvostně, běžecky je ale světová špička dnes někde jinde. 

S napětím sledujeme souboje na čele. V polovině závodu má zásluhou Dorothei vítězství v rukou Itálie. Na pátou střeleckou položku však už společně s Lukasem ulehá Johannes. Intuitivně zavírám palce do dlaní a bez mrknutí oka hypnotizuji terče naproti stavu číslo dva.