Šampión

Part 7: „To bude veselej šampionát."

Pokljuka 
7. února, neděle 

Procházíme s holkami chodbou a míříme do jídelny, kde nás čeká týmová porada. Ostatně jako skoro každý večer. Hotel za posledních pár dní ožil. Celý minulý týden jsme tu strávili jen s ruskou reprezentací, která sem také přijela za závěrečnou přípravou, a tak byl všude klid. Čím je ale šampionát blíže, tím se po budově pohybuje více lidí.

Evka nám zrovna popisuje svůj incident z tréninku, kdy se srazila s estonskou závodnicí, a názorně předvádí, jak následně jela několik metrů na jedné noze, než se stejně svalila k zemi. Už nám to vypráví asi potřetí a smějeme se tomu víc a víc.

Zaregistruji vysokou postavu, která kráčí přímo naproti nám. Holky moc nevnímají, jen přemlouvají Evku, ať ten příběh ještě jednou zopakuje.

I Johannes si nás všimne už z dálky. To naše vystoupení taky nelze přehlédnout ani přeslechnout. Když postřehne, že se na něho dívám, usměje se a nespouští ze mě oči po celou dobu, co se k nám blíží.

„Čau," řekne prostě, aniž by mu koutky úst jen trochu poklesly, a pokračuje v cestě.

„Ahoj," úsměv mu oplácím. V tu chvíli zpozorní i ostatní holky a přidávají se ke mně.

Otáčím se a vidím, že zastavuje u výtahu.

„Bydlí s námi Norové?" ptám se spíše řečnicky, protože odpověď je zjevná.

„Jo, dneska přijeli. Viděla jsem je na parkovišti, když jsem šla na trénink," přikyvuje Jessica.

„To bude veselej šmapionát," raduje se Evka.

„Neblbni, seš jak puberťačka," krotí ji Makula, ale je očividné, že má z nového zjištění taky radost.

Většina týmu už je v jídelně. Sedí tam i Tadeáš. Kývnu mu na pozdrav, ale hledám si místo mezi ostatními závodníky, dál od něj.

„Můžu?" ptám se Mikuláše, který má vedle sebe volnou židli.

„Jasný," přikyvuje.

Přijel před pár dny společně s Milanem Žemličkou, se kterým si nominaci vybojovali dosavadními výsledky v sezóně. Mám radost, že se to povedlo zrovna Mikimu. Strávili jsme spolu roky v juniorské a dorostenecké reprezentaci a je fajn mít tu o jednu známou tvář více.

„Tak jo, jsme všichni." Ondra Rybář zahajuje schůzi. „I když je ještě dva dny čas, máme jasno v nominaci do středečního mixu. Nemá cenu to protahovat, ať se na to dotyční můžou nachystat. Letos poprvé budou rozjíždět chlapy, což mnohé mění. První úsek pojedeš ty Bimbo," pohlédne na Michala Krčmáře.

Ten jen beze slova přikyvuje.

„Potřebujeme to mít perfektně rozjetý a to ty umíš. Jediným tvým úkolem bude zajet svůj standard. Druhej úsek Ondra. V podstatě to stejný. Ondra udrží to, co mu předá Bimbo, na druhým úseku potřebujeme jistotu. Předávat bude Makule."

Zarážím se. Automaticky jsem počítala s tím, že třetí úsek pojedu já. Sama si můžu za to, že mě nenasadili, to ta pokažená ženská štafeta v Itálii.

„Zoe, budeš finišovat."

„Cože?" nechápu.

„Situace je úplně jiná, když rozjíždějí kluci. V podstatě je jedno, jestli pojedeš poslední ty nebo Makula, jste podobný typy závodnic. V ženský štafetě jezdíš skoro celou sezónu poslední úsek ty, takže není důvod to teď měnit," vysvětluje Rybis.