Šampión

Part 48: „Vyřídím."

Postáváme v zahřívacím prostoru, kam jsme přišli pogratulovat Bimbovi k výsledku, a všichni se vzájemně objímáme a předáváme si dojmy z uplynulého závodu. Já ale hlavně po očku pozoruju norské zákoutí, kde Johannes mezi převlékáním a uklízením věcí horlivě debatuje s kluky z týmu a sem tam přijme gratulaci od lidí, co procházejí kolem.

„Tak za nim běž taky, ne?" pobídne mě Evka.

Otočím se na ni a zjistím, že mě celou pozoruje. „To nejde, ten je na mě teď tak zvědavej. Je tam s ním spousta lidí, bylo by to trapný."

„Ale nebylo, vždyť tam za nim chodí každej."

„Každej ne, to jsou jen lidi z jeho týmu a kluci, co s ním závodili."

Opakuju nahlas důvody, které mi brání se sebrat, jít Johannese obejmout a říct mu, jak jsem na něj pyšná. Ve skutečnosti bych to tak ráda udělala. Ještě více mě ta myšlenka hlodá v hlavě, když ostatní kluci někam zmizí a on tam zůstane skoro sám. Než se ale k něčemu rozhoupu, vezme lyže do ruky a pušku na záda a zamíří ke stupňům vítězů, kde každou chvíli začne vyhlášení.

„Tak běž, teď půjde kolem," Evka do mě v podstatě strčí, a než to stihnu promyslet, kráčím naproti němu uličkou mezi stojany.

Když si mě všimne, zadumaný výraz vystřídá úsměv. Ani já se mu neubráním. Zastaví u mě podstatně blíže, než na zaplněném holmenkollenském stadionu považuju za rozumné. Nervózně přešlápnu, když si uvědomím, kolik lidí Johannese teď právě asi pozoruje.

„Ahoj," pozdraví rozněžněle ve chvíli, kdy na sebe už pár vteřin s přitroublými úsměvy jen tak civíme.

„Ahoj."

„Tak ses přišla podívat?"

„Jo," odmlčím se a pak si vzpomenu na hlavní důvod, proč jsem s ním chtěla mluvit. „Moc ti gratuluju. Byl jsi skvělej."

Pravý koutek úst zvedne do ještě o trochu širšího úsměvu a jazykem si navlhčí rty. Vypadá, jako by byl na prvním rande a nevěděl, co má dělat. Vlastně tomu ta situace není daleko. Poprvé od doby, co jsme spolu, se bavíme před tolika lidmi. Asi si ani jeden z nás není jistý, co si k tomu druhému může dovolit a co už by před tolika očima bylo moc.

„Tak už pojď sem," řekne nakonec, udělá jeden krátký krok, kterým se na mě přilepí, a omotá mi paže kolem těla.

Na okamžik jsem zmatená a přemýšlím, jestli tohle právě není už to moc. Jeho bezprostřední blízkost mě ale rychle přiměje neřešit to. Přitisknu se k němu co nejpevněji a tvář zabořím do jeho bundy.

„Jsem na tebe moc pyšná," sdělím mu svoje myšlenky. Místo odpovědi svůj stisk ještě o něco zesílí.

Zůstanu si ten pocit užívat tak dlouho, dokud se on neodtáhne. Ale jen tak, abychom pořád stáli těsně u sebe. Moje ruce nepustí. Nechá je schované ve svých dlaních.

„Takže už se z toho nevykroutíš."

„Z čeho?" 

„Z toho rande. Dohoda zněla jasně." 

Usměju se. „Co nadělám." 

On mi úsměv oplatí a hluboce se mi zahledí do očí. „Hrozně bych ti teď chtěl dát pusu."

Nervózně přešlápnu. „Tak už běž."

Pustí mé dlaně a ty svoje si schová do kapes. Když mě míjí, ještě se ke mně nakloní, aby mi do ucha špitl: „Já si to vynahradím později."