Šampión

Part 36: „Kde jsou holky?"

Oslo
16. března, úterý

Z pohledu Johannese

Tarjeie najdu ještě v posteli, tvrdě spícího. Přesně podle očekávání. Přemýšlím, co všechno bych mu mohl provést. Polít ho vodou? Nakreslit mu na čelo sprostej obrázek? 

Nakonec se neodhodlám k větším akcím, než že po něm prostě hodím polštář. Moc ho to nerozhodí. Jen líně zavrtí hlavou, promne si oči a pomalu je otevře.

„Ty mě neignoruješ?" zeptá se překvapeně, když se rozkouká. 

„Ne. Vzbudil jsem se dneska s dobrou náladou, tak mi ji nepokaz."

Opře se o čelo postele a projede si rukou vlasy. Jako tradičně mu po ránu trčí na všechny vlasy. Chvíli si mě měří pohledem, jako by se snažil odhadnout, jestli budu pokračovat, anebo má něco říct sám.

„Sorry za tamto," vypadne z něj nakonec. Je z toho slyšet nervozita. 

Posadím se na okraj svojí postele tak, abych na něj dobře viděl.

„Dobrý, už jsem to vstřebal," pokrčím rameny. „Ty taky promiň. Zas jsem se zachoval jak typickej já." 

Tarjei nic nenamítá, z čehož usuzuju, že souhlasí. 

„Ale byl jsem fakt naštvanej. Vlastně pořád trochu jsem."

„Za to, že jsem ti neřekl pravdu, že tady Tadeáš zůstal?"

„Jo. A taky za to, žes upřednostnil Zoe přede mnou. Že místo toho, abys mi to řek, jsi v tom jel s ní, i když jsi musel vědět, že mě to naštve. To už nikdy kvůli žádný ženský nedělej, jasný?" 

Na konci se mi trochu zlomí hlas. Je mi jasný, že u Tarjeie nebudu vždycky na prvním místě. A že už vlastně ani nejsem. Má Gitu. Přesto mě pokaždé rozhodí, když v nějaké situaci stojíme proti sobě. A o to víc, když v tom hraje roli někdo další, s kým táhne za jeden provaz. Odjakživa jsem zvyklej, že ať se děje, co se děje, kryje záda mně. I když se mnou třeba úplně nesouhlasí. 

„Jasný," Tarjei poraženecky přikývne a mě příjemně zahřeje pocit, že jednou mám navrch já a on je ten, kdo jen se sklopenýma ušima poslouchá.

„Tak fajn. A vstávej už konečně, jestli nechceš snídat suchej rohlík." 

Zvednu se a přejdu ke skříni, abych v ní našel oblečení na běhání. Neslyším za sebou nic, co by nasvědčovalo tomu, že Tarjei mou radu uposlechl. 

„To je všechno?" promluví najednou do ticha. 

Zmateně se na něj ohlédnu. „Cože?" 

„Nic dalšího mi říct nechceš?" upřesní. 

Narovnám se, abych mu pořádně viděl do obličeje a snad tak lépe pochopil, jak to myslí. Nezní to jako obecná otázka. Spíš jako by narážel na něco konkrétního.

„Měl bych?" svraštím obočí. 

„To já nevím. Jen se ptám, jestli nechceš probrat ještě něco, když už jsme v těch vážných sourozeneckých rozhovorech." 

„Nechci. Máme snad všechno vyřešený, ne? Všechno je mezi námi v pohodě, ne?" 

„Dobře," Tarjei ledabyle pokrčí rameny a konečně se vyhrabe z postele. „Počkáš na mě s tím běháním?" vyhrkne najednou, když si všimne, že si přes uši natahuju čelenku. 

„Klidně, stejně se ještě chci stavit za Zoe, abych jí řekl, že už jsme v pohodě. Byla z toho špatná."

„Hmm, aha," odvětí Tarjei a zdá se, že ho můj plán obzvlášť zaujal. „Tak já na sebe jen něco hodím a stavím se za ní s tebou. Pak můžeme rovnou jít, stejně nemám hlad," navrhne.