Šampión

Part 40: „Víš, že mezi náma něco bylo."

Oslo, hotel
17. března, středa

Z pohledu Johannese

Trvá to asi pět minut bezhlavýho přecházení po pokoji ze strany na stranu, dokud zase nezačnu racionálně uvažovat. Co se to právě stalo? Co mi to Tarjei řekl? Rozešel se s Gitou kvůli Zoe? A je to tak děsně neuvěřitelný, jak mi to připadá?

Ani ne. Ti dva si od začátku dost rozuměli, i když je Tarjei o deset let starší. Ono vlastně není vůbec těžký se do někoho zakoukat, když jsme na cestách. Pokud tady nemá člověk partnera, přirozeně mu chybí nějakej fyzickej kontakt a bližší interakce s opačným pohlavím. A když v takovým stavu narazí na někoho, s kým mu je dobře, stane se to hned. Málo vztahů na dálku takový odloučení přežije. Centrální problém mýho života.

Ale je tu ještě jedna věc, která mě trápí o něco víc. Co když to Zoe bude cítit stejně jako Tarjei? Vlastně je tenhle scénář dost pravděpodobnej, když vezmu v úvahu, kolikrát jsem to s ní podělal a ona hledala pomoc a pochopení právě u něj. A když vůbec vezmu v úvahu, že jde o Tarjeie. Já bejt holka, šel bych do něj hned.

Blbý je, že jsem na tohle jeho přiznání určitě nezareagoval správně. Rozhodně ne jako někdo, kdo se Zoe nic nemá a je mu v podstatě jedno, co si s kým začne. Ale v tu chvíli to nešlo jinak, nechal jsem se unýst emocema.

„Brácho, pusť mě dovnitř," ozve se z chodby. Nepřekvapí mě to. Čekal jsem, že přijde i že to bude takhle rychle.

Ještě se párkrát zhluboka nadechnu, abych se co nejvíc uklidnil a byl tentokrát schopný zvládnout ten rozhovor o něco lépe. Pak vezmu za kliku. Tarjei za dveřmi postává trochu jako hromádka neštěstí. Kouká na mě těma svýma štěněčíma očima a čeká, co mu řeknu.

„Sorry, potřeboval jsem jen bejt chvíli sám," vysvětlím už o poznání klidněji než před pár minutami dole na chodbě. A skutečně se tak i cítím. Nemůžu mu nic vyčítat. Lásce neporučíš. Jen netuším, jak s tou novou informací naložit.

 Zamířím zpět do pokoje, dveře nechám otevřené, aby pochopil, že může vejít. „Jenom jsi mě dost zaskočil," dodám. 

Tarjei zabouchne vchodové dveře, udělá pár kroků v před a zůstane stát ve futrech oddělujících ložnici od předsíně. Opře se ramenem o zeď a se zjevnou nervozitou si začne pohrávat s prsty na rukou.

„Bylo mi jasný, že tě to vezme. Ale nečekal jsem, že tak moc. I ten rozchod."

„Gita je jako moje ségra, jasně že mě to vzalo."

Chápavě přikývne. „Ale můžeš bejt v klidu. V podstatě jsme se na tom dohodli společně. Souhlasila, že to už není ono. Zvládá to v pohodě."

„Aha," řeknu jen.

Věc s Gitou mi sice leží v hlavě, ale není to to hlavní, co mě trápí. A Tarjei to ze mě očividně cítí. I on by to měl rád za sebou, ale neví, jak na to. Nervózně přešlápne, jako by se odhodlával to téma načít.

„To s tou Zoey..." začne tiše. 

„Jmenuje se Zoe," neodpustím si poznámku. Nejde o to, že by mi vadilo, že komolí její jméno. Spíš nemůžu přenýst přes srdce fakt, že už jí stihl vymyslet zdrobnělinu.

„Sorry. To se Zoe. O nic moc nejde. Ani nevím, co ona si o mně myslí. Třeba mě pošle do háje. Jen jsem chtěl vědět, jestli bys byl v pohodě s tím, kdybych ji třeba časem někam pozval."

Jasně, že bych s tím nebyl v pohodě. Zoe je moje. Ale takhle mu to říct nemůžu, ačkoliv bych to hrozně rád udělal. 

„Víš, že mezi náma něco bylo," připomenu mu a naivně doufám, že by ho to mohlo přimět hodit zpátečku.