Šampión

Part 44: „Vůbec to není on."

Oslo
20. března, sobota

Sobota rozhodně není taková, jakou jsem si ji ještě předevčírem představovala. Měla jsem teď být na stadionu, zahřívat se před stíhačkou, do které bych startovala ideálně z nějaké slibné pozice, a mít nervy v kýblu.

Místo toho ležíme s holkami v postelích před televizí a čekáme, až závod vypukne bez nás. Přišla i Jess s Luckou, abychom se mohly dívat všechny společně. Ať je ta situace jakkoliv na nic, musím uznat, že tohle jsme ještě nikdy nezažily a svým způsobem se na to těším. Že by ani jedna z nás nestartovala a mohly jsme společně fandit z vyhřátých peřin. Ta hořká pachuť ale přetrvává.

Sledujeme zrovna záběry ze zahřívacího prostoru, kde kamery zabírají Tiril Eckhoff oblečenou v dresu s číslem jedna, když mi mobil oznámí novou zprávu. Intuitivně čekám, že bude od Johannese. Už včera mi psal, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Myslím, že tak nějak doufal, že mu odpovím, aby přišel. A i jsem dlouho váhala, jestli to nemám udělat. Jasně, že mi chybí. A včera, když mi bylo mizerně, jsem si nic nepřála víc, než aby mě objal těmi svými dlouhými pažemi, zašeptal mi do ucha, že to bude dobrý, a rozesmál mě nějakým svým blbým vtipem.

Ale pořád si stojím za tím, že se tenhle víkend musí soustředit na úplně jiný věci. A abych ho zahlcovala svými problémy a přenášela na něj svoje mizerný rozpoložení, je to poslední, co teď potřebuje. Tak jsem mu jen odepsala, že už je mi dobře a ať si nedělá starosti. Další zprávu jsem od něj nedostala, zjevně se snaží dodržet naši dohodu o vzájemným odstupu. I tak ale od té doby jedna moje část tak nějak doufá, že ji poruší.

Natáhnu se pro mobil, a když rozsvítím displej, ucítím malý záchvěv zklamání. Upozornění z WhatsAppu se totiž netýká Johannese, ale mého druhého nejoblíbenějšího nositele jména Bö.

Jsi dneska na stadionu? Potřeboval bych s tebou mluvit.

I ta zpráva zní spíš jak od Johannese. Ještě jednou proto zkontroluju, že mi skutečně přišla od Tarjeie. Je to tak. Obvykle se nevyjadřuje takhle naléhavě.

Nejsem. Celý den na hotelu.

Hned vzápětí se v konverzaci objeví informace o tom, že Tarjei něco píše. Bez přestání proto hledím na displej a čekám na výsledek.

Můžu se za tebou teď stavit? Jen na chvíli.

Ok, budu na chodbě.

„Jen si odskočím, hned jsem zpátky," oznámím holkám a bez dalších řečí zmizím z pokoje.

Pomalu se došourám k výtahu a čekám, až se ozve pípnutí, dveře se otevřou a objeví se za nimi Tarjei. Pípnutí se skutečně ozve, a i dveře se otevřou. Nestojí za nimi ale žádný urostlý Nor, nýbrž jeden urostlý a druhý o něco méně urostlý Čech.

„Čau," kývnou na mě a dál se věnují svému zjevně velice zajímavému rozhovoru o kopání do míče nebo co.

„Ahoj," odvětím a nervózně schovám ruce do kapes.

„To je pěkná kravina, vždyť si vezmi, jak na tom byla Sparta loni," vypráví horlivě Bimbo Mikulášovi mezi tím, co mě míjí a míří ke svým pokojům.

Miky ho v tu chvíli ale už očividně neposlouchá a svou pozornost upírá na mě, nenápadně stojící u zdi. „Ty nejedeš?" zeptá se, což i Bimba donutí zastavit a podívat se na mě.

„Ne."

„Tak proč tady postáváš?"

V tu chvíli se výtah zavře a dle zvuku se vydá do spodnějších pater.