Šampión

Part 9: „To nejlepší nakonec."

Pokljuka
10. února, středa

Cestou na stadión v autě vládne naprosté ticho. Z Ondry a Bimba cítím nervozitu, ale především obrovskou soustředěnost. Makula je z nás jako vždy nejvíce v klidu. Uculuje se do telefonu, kde zrovna sepisuje nějakou zprávu.

Přijíždíme k aréně, kde jsme za posledních deset dní strávili tolik času. Tentokrát to tu však vypadá úplně jinak. Parkoviště je téměř plné. Kolem něho se na tribuny linou obrovské davy lidí. Atmosféra se zcela změnila. Dnes jsme nedorazili uvolnění a plní humoru před tréninkem. Dnes se bude závodit.

„Tak jo, pojďme," prohlašuje Ondra, když najdeme volné parkovací místo. „A netvařte se jak na pohřbu," uculuje se.

Jsem ráda, že to mlčení někdo prolomil. Ale poznám, že mu poněkud nezvykle dělá problém dostat ze sebe nějaký fór. Ani on není naladěn tak jako obvykle.

Každý si bereme z kufru své věci a míříme do buňky. Ondra se snaží rozproudit konverzaci co nejvíc vzdálenou od biatlonu. Makula mu s tím trochu pomáhá, já a Bimbo spíš jen tak nepřítomně přikyvujeme.

Bimbo je i po těch letech velký trémista. A před štafetami to platí obzvlášť, ale to u nás všech. Když je člověk zodpovědný za výkon celého týmu, pracují holt nervy trochu jinak, než když jede sám za sebe.

Převlékáme se a jdeme na nástřel. Tribuny už jsou téměř plné a po střelnici krouží několik závodníků. Jirka Holubec a Ondra Rybář svůj dalekohled míří na stav číslo pět, kde budeme nastřelovat. Právě číslo pět odpovídá našemu jedinému výsledku ze smíšených štafet v této sezóně.

Postupně se střídáme na stavu. Michal má splněno velice rychle, Makula se trochu pere se střelbou ve stoje. I Ondra na stavu tráví více času než obvykle. Ale to není nic, z čeho bychom museli být nervózní. Takový on zkrátka je, perfekcionista. A na velký závod chce být dokonale připravený.

„Máš to posazený doleva," hlásí mi Jirka od dalekohledu.

Přikyvuji. Před dalším pokusem se vydávám na trať objet si jedno kolo. Pohybuje se po ní spousta lidí, nejen závodníků, ale i servisních týmů či zástupců od tisku. Zdravím se se známými tvářemi, ale to je vše. Před závodem jsem vždy opatrná, abych někoho nerozptylovala. Každý závodník má své vlastní rituály a rozpoložení, které musíme vzájemně respektovat. Jsou i tací, kteří jsou tak uzavření do sebe, že ani nepozdraví, ačkoliv normálně bychom se dali do řeči.

Po těch pár minutách, které jsem strávila v lese, je stadión ještě plnější. Vracím se na svůj stav, kde dokončuji nástřel. Jirka s Egilem mi ukazují můj výsledek a zdvižené palce.

„Běž ještě na chvíli do tepla," radí mi Jirka.

Beru si své věci a opouštím střelnici. Projíždím kolem Johannese a Tarjeie, kteří na mě jen kývnou a dál se věnují svému. I takoví dva pohodáři jako oni jsou před důležitým závodem uzavřeni ve své bublině.

•••

Je tři čtvrtě na čtyři a já vím, že můj čas se blíží. Jdu se proto ven ještě trochu rozhýbat. Do uší si dávám sluchátka, abych neslyšela hlasatele. Nechci vědět, jak na tom jsme. Postřehla jsem pouze na začátku, že Bimbo předával s minimální ztrátou. Od té doby nemám o vývoji závodu tušení.

Pobíhám po rozcvičovacím prostoru. Snažím se nepodléhat panice, když vidím Marte Olsbu Roeiseland či Dorotheu Wierer, jak se  připravují na stejný úsek štafety jako já.