Please don't go [Yeonbin]

Anxiety

Soobin zíral z okna a lehce vdechoval vůni zapálené svíčky. Bylo asi pět ráno a venku bylo ještě šero. Často se budil takhle brzo. Rád rozjímal a pozoroval jak se klidně probouzí svět.
Tentokrát si ale moc neužíval. Kai se mu za celý víkend neozval. Čekal, že u něj bude zvonit, hned co z něj vyprchá alkohol.
Ale Hyuka nikde. Nevolal mu, nepsal ani se neobjevil v Kfc, kam chodili oba pravidelně.
Bin na něj byl strašně naštvaný, ale někde hluboko uvnitř doufal, že se objeví, nebo že se mu to alespoň pokusí vysvětlit. Omluva ani objasnění situace se nekonalo.
Měl nutkání se za ním stavit, ale to by bylo moc lehké. Chtěl aby se Kai trochu potrápil a přemýšlel nad sebou.

Po dlouhém diskutováním sám se sebou se Bin zvedl a šel se připravit na školní den. Všechno šlo pomaleji, jídlo nebylo tak dobré, vlasy se nedařily zkrotit a stále byly rozčepířené, pasta mu kápla na triko, jednoduše katastrofické ráno.
Neměl na fuck boy outfit náladu, takže se z něj stal opět obyčejný Bin.
Jediný rozdíl byl, že se vláčel do školy sám, bez otravného nejlepšího kamaráda. Nikdo vedle něj neskákal a nevymlouval se na svoje ADHD.
Myslel si že už den nemůže být horší, ale byl.

Vešel do školy a hned si nemohl nevšimnout očí co na něj dopadaly. Lidi se na něj koukali jako by spadl z nebe.
Hned začal panikařit a rychle se odebral k jeho skříňce.
„Oi to je ten kluk co vrazil Hyukovi!” zasmál se někdo v davu studentů, připravujících se na hodinu.
V Soobinovi hrklo. Někdo musel tu facku zdokumentovat a sdílet na internet.
Binovi se náhle chtělo zvracet. Všechno se začalo motat a jeho ruce se rozklepaly.
Tenhle pocit moc dobře znal.
Panické ataky míval, když šel do prváku a ve škole nikoho neznal.
Sociální úzkost v sobě popřel. Ale teď se přihrnula zpátky jako tornádo.

Rozběhl se na záchody, nechávaje za sebou otevřenou skříňku a zvědavé vrstevníky. Sotva tam doběhl jak se mu podlamovala kolena.
Nekoukal kdo na záchodech je, prostě se svezl po stěně a nechal se ovládat svíravým pocitem v hrudi.
Sotva dýchal, zaríval nehty do svojí oblíbené mikiny.
„Pane bože, jsi v pořádku?” optal se zděšeně Taehyun a podíval se na svého přítele, co byl stejně zmatený jako on.
Soobin se dál klepal, neslyšel co chlapci říkají.
„Co se děje?” zeptal se Jun jenž se právě převlékal v kabince.
„Modrovláska něčím prochází, nemám ponětí čím.” objasnil Gyu.
Jun hned poznal co se děje. V té situaci se kvůli Woojinovi ocitl taky.
Pomalu k Binovi přišel a začal ho hladit po vlasech.
„Pššš~.”
zašeptal a druhou rukou začal Binovi lehce dělat kolečka na zádech.
„Nezapomeň dýchat. Bude to v pořádku.” utěšoval jej.

Binovy myšlenky se začaly postupně uklidňovat a úzkost začala být zvladatelnější. Vnímal jen příjemné pohyby na jeho zádech a něžné ruce v jeho vlasech.
„D-díky.” promluvil, aniž by věděl s kým má tu čest.
Zvedl pohled. Jeho oči se setkaly s těmi Yeonjunovými. Atmosféra mezi nimi se stala intenzivnější. Bin se na sekundu podíval níže, aby viděl dva nadýchané polštářky, které chtěl tak strašně políbit.
Avšak hned na to uhnul pohledem a nemotorně se postavil.
„N-nikomu o tom neříkejte, hlavně ty ne.” řekl a naposledy se podíval na růžovovlasého chlapce.

Anxiety isn't anything to be joking about.

Mental health matters pal :/

💜🏳️‍🌈