Please don't go [Yeonbin]

Motorcycle

Jisung unaveně vydechl. Slunce už zapadalo a on ještě stále nebyl v pohodlí domova. Stál před školou a čekal na spásu. Nevěděl, kdy jede poslední autobus, ale doufal, že ještě vůbec nějaký pojede. Pomalu ztrácel naději, když se začalo i nepříjemně ochlazovat, měl jen lehkou bundu.
„Kurva" zanadával a vydal se do útrob chladného večera. Pěší cesta trvala dlouho, byla však na výhledy krásná. Procházel podzimním parkem a novějšími ulicemi. Jen jediná z ulic byla ztmavlá a ošklivá. Byla to poslední ulice ze staré čtvrti. Kdysi tam stávala tradiční korejská čtvrť. Hanova matka mu vždy říkala, ať tamtou ulicí nechodí. Byla to nejkratší cesta. Připadal si teď jako Karkulka. Matka mu říkala ať les obejde a nechodí dovnitř. On se jako Karkulka samozřejmě zachoval. Potřeboval co nejdříve být doma a zahřát se. Jeho prsty na rukou červenaly zimou a také jeho tváře nejspíš připomínaly rozkvetlé růže. Přerývavě vydechl a sevřel pevně v rukou svou tašku. Šel rychle a tiše. Myslel si, že vše bude bez problémů, ale opak byl pravdou. Před jeho zrakem se objevilo světlo dopravního prostředku. Motorka. Schoval se za nejbližší popelnici, protože se strašně vylekal. Bál se, že je dotyčný nějaký gangster. Jen lehoučce vykoukl ven,
aby zjistil co se dělo. Byl to vysoký muž s černou koženou bundou. Jak také jinak. Odpovídal zkrátka popisu gangstera. Tedy alespoň chvíli. Muž se opřel o svou motorku a sundal si helmu. Han se zakousl do svého rtu, aby nezačal ječet překvapením.
„Pan Lee?" šeptl tiše pro sebe. Jeho učitel právě stál pár metrů před ním a házel záhadný balíček před dveře polorozpadlého domu. Snažil se pochopit, co se právě dělo. Tušil, že pan Lee nebyl obyčejný učitel již dříve, ale že by měl být nějaký gangster, to ho opravdu nenapadlo.
„Zásilka 78 je na místě." promluvil učitel do telefonu.
V tu chvíli, když uslyšel Han jeho hlas, se jeho nohy rozklepaly více a neudržel rovnováhu. Popelnice se zkácela a řinčivý zvuk se rozezněl do okolí. Jisunga polil studený pot. Nevěděl zda má utíkat nebo se schovat. Neudělal vlastně ani jedno, protože šok mu to nedovolil. Jen se klepal jako zděšené dítě a doufal, že pan Lee ho nebude hledat.
„Kdo je tam?!" vykřikl muž směrem k Jisungovi. Hanovi strachem ukápla slza. S tichým vzlykem vyběhl z kouta a běžel pryč z hrůzného místa jako o život. Skoro nedýchal, neohlížel se a myšlenky mu temněly stále víc, zatímco zmatený muž se stále opíral o motorku.
„Promiň Jayi budu muset končit, zavolám ti později." ukončil hovor Minho. S klidnou hlavou došel k překlopené popelnici. Nebylo tam nic neobvyklého. Odpadky a smrad. Chtěl odejít, když si najednou všiml přívěsku. Na zemi ležel malý roztomilý medvídek. Byl ten chlapec, co se tam schovával snad dítě? Nebo nebyl to snad žák? I mezi jeho žáky se nacházelo hodně těch, co nosili rozkošné přívěsky pro štěstí. Medvídky, kočičky, no prostě zvířátka všeho druhu. Byly to zejména dívky, které si nimi zkrášlovali své batohy. Minho si byl však jistý, že ten, co se schovával nebyl dívka.

Jisung zabouchl dveře od bytu a hodil tašku na zem. Dlouze vydechl a otřel si mokré čelo. To byla strašná zkušenost. Chtěl si vytáhnout mobil a zavolat svojí matce, že v pořádku dorazil domů.
Avšak všiml si, že jeho talisman štěstí chybí.
„No to snad ne."

We might find the people we like in unusual places.

Tak muselo se ohlížet i na jiné postavy. Zaslouží si story line!

💜🌈