Please don't go [Yeonbin]

Ethan Grace

Byl slunečný den. Venku bylo horko a většina obyvatel města se schovávala doma, nebo obývala pláž. Yeonjun by byl rád jeden z nich, ale brigáda mu to nedovolovala. Pomáhál v útulku a tím pádem se v tom vedru musel vláčet parkem se skupinkou upocených psů.
Všichni psi si stejně jako Yeonjun přáli trochu vody. Proto chlapec tolik uháněl.
Neustále nadzvedal své triko a cuchal vlasy, aby se mu dostálo alespoň trochu osvěžujícího vánku.

Už byl skoro na konci parku, když jeden z psů začal utíkat jiným směrem.
„Jak jsi to vodítko odpoutal?! Roberte vrať se!” křikl po něm chlapec.
Robert však nezpomaloval a tak se za ním musel Yeonjun rozběhnout.
„Robe!” volal stále, ale žádná reakce.
Pes zaběhl za keř a tím se ztratil z chlapcova dohledu.
Když jej chlapec doběhl, nemohl uvěřit svým očím. Roberta držel v náručí pohledný kluk. Byl to běloch, ale ten nejkrásnější, kterého kdy Yeonjun viděl.
Měl pronikavé modré oči, lesklé blonďaté vlasy a ten nejsladší úsměv.
„Hádám, že je váš.” promluvil korejsky.
Yeonjun na ně chvilku zíral, než z něj něco vylezlo.
„A-ano. Moc se omlouvám, částo utíká.”
odpověděl nakonec.
„Vidím, že přetrhl vodítko, můžu vás doprovodit jestli chcete.” nabídl.
„To by od vás bylo moc milé.” souhlasil Yeonjun.
„Dobře!”

A tak Yeonjunovi pomohl kompletně cizí člověk. Za krátkou procházku zjistil o muži opravdu moc. V Koreji žije již pět let, jeho jméno je Ethan Grace, miluje psi, jeho rodina pochází z Kentucky a má malou sestru jménem Grace Grace.
I on pověděl zizinci mnoho věcí. Ti dva si velice rozuměli. A aby toho nebylo málo, Ethan pozval Yeonjuna na večeři.

„Pane bože! Co mám dělat?” zaskuhral chlapec, jen co se dostal domů. Večeře ho čekala až za dvě hodiny, ale vyšiloval, jako by mu zbývalo pět minut.
Hned upaloval do svého pokoje. Nemotorně otevřel šatník. Nervózně se zatahal za vlasy a přimhouřil oči. Sice šli jen do klasické korejské restaurace, nebylo to luxusní rande, vlastně to rande nebylo vůbec, ale Yeonjun si nemohl pomoct. Byl nadšený, takovou příležitost neměl nikdy.
Šance mít někoho blízko, někoho pohledného, někoho milého, starostlivého. Takový Ethan byl už od pohledu. Chtěl mu věřit, i když ho znal jen hodinu.
„Zlato je vše v poho?” ozvalo se z obýváku.
Yeonjun vykulil oči. Máma tam byla celou dobu.
„Jojo! Prosím nechoď sem!” zavolal nazpět a začal vyhazovat věci ze skříně.

Na posteli byla za chvilku hotová Mont Blanc. Yeonjun střídal outfity, jako by mu šlo o život.
„Junie, co to má znamenat?”
Matka se objevila ve dveřích. Jedno obočí se jí posunulo výš. Tušila, co se děje, ale stále čekala na odpověď nebohého chlapce.
„Říkal jsem ti, ať sem nechodíš!” vypískl zděšeně a začal uklízet oblečení z postele.
„Kam se chystáš?” zeptala se rýpavě a usmála se.
Yeonjun nehodlal lhát, i když se styděl.
„Jdu s někým na večeři.” vypadlo z něj.
„To jsem ráda. Myslela jsem si, že po Woojinovi už s nikým chodit nikdy nebudeš.” prohodila a pomohla mu s uklízením.
„Mami neboj. Tohle je úplně někdo jiný. Je z Ameriky. Je hrozně milý, takový gentleman.” vydechl zasněně.

A tak se nevinné srdce rozhodlo jít špatným směrem.

So exited to write more :3.

💜🌈