Please don't go [Yeonbin]

Never apart

Srdce v krku, temno před očima. Zima procházela jeho končetinami. Nedokázal se zahřát ani v teplé zimní bundě. Bolest hlavy byla skoro nesnesitelná. V noci nezamhouřil oka. Teď musel před všemi nasadit falešný úsměv a vydat se do útrob školy. Každý krok připadal mu těžší. Jako by mu vždy přibyla na noze železná koule. Srdce bušilo mu rychleji s každým závažím a oči byly snad těžší, než samé kroky. Nevěděl ani jak se dostal do učebny. Slova, která vydával učitel z úst mu nedávala smysl. Ani jedno ze slov, které promluvil Changbin se mu neudržela v hlavě a on stále jen kýval. Až v polovině dne byl schopen se zvednout z lavice a dobelhat se na záchod. Jeho žaludek se točil a on už to dál nevydržel. Úzkost ho zmohla natolik, že prostě vše muselo ven. Obsah jeho žaludku skončil v záchodě.
Hystericky brečel. Všude byly slzy. Potopa. Snad by se po nich svezla i Noemova archa. Mobil plný zpráv, ale jeho tělo bez jediné stránky štěstí. Opíral se o bílou chladnou zeď. Seděl na zemi, na té hnusné záchodové zemi. Litoval všeho, každé svojí volby. Kromě jediné a tou byl on. A Jun věděl, že teď už nemůže mít ani jeho. Svou láskou by mu ublížil. Ten blázen by mu ublížil!
Zvonil telefon, přímo křičel o pomoc. On jej nezvedal, ani nepohlédl na číslo. Věděl, že oznámil Changbinovi ať ho omluví, tak kdo tak naléhal? Kdo tak otravoval! Vypínal mobil stále dokola. Už chtěl klid, ticho. Jeho srdce už netlouklo rychle, ale ta bolest na hrudi. Cítil se tak zbytečně, na tomhle světě. Byl objekt.

Zaznělo zavrzání dveří. Jun opět zadržel svůj dech. Už poněkolikáté za tu hodinu co tu seděl, ho zadržoval. Nechtěl, aby ho někdo slyšel vzlykat, či snad jen dýchat.
„Yeonjune?“ zazněl ten nádherný hlas.
Jun zaklonil hlavu. Ústa se mu rozklepala a jeden malý vzlyk utekl ven. Prozradil se.
„P-prosím od-dejdi.“ vydral ze sebe.
Uslyšel jeden vylekaný nádech. Doufal, že se ozvou dveře a on odejde. Ale nebylo tomu tak. Bin zaťukal na dveře od kabinky.
„Říkal jsem jdi pryč!“ zařval Jun a další hysterický nával se ho zmocnil.
„June prosím otevři.“ naléhal zděšeně Bin.
Bin pomalu otočil klikou. Dvířka od kabinky celou dobu nebyly zamknuté, čehož Jun zalitoval.
Opřený o studenou stěnu pohlédl na modrovláska, který k němu ustaraně přiklekl. Úzkost zajala v tu chvíli i Bina. Jun byl bledší než stěna za ním. Rudé oteklé oči, celé mokré.
Jeho zápěstí byla zamodralá a krk pokrytý kousanci.
„June.“ vydechl frustrovaně Bin.
Silně Juna přivinul ke svému tělu. Tisknul ho, jako by mu měl každou chvíli zmizet.

Oba chlapci plakali. Zděšení bezmocní, ale společně konečně v objetí. Bez sebe byli by jen další nicotná snítka. Nemohli rozpojit stisk. Byli jak jedna duše. Teď už Junovo srdce dávno dřímalo v Binových rukou. Věděl, že ho modrovlásek nikdy neopustí.
„Promiň!“ křikl do látky Binovi mikiny starší. Máčel mu oblečení a ani toho nelitoval.
„Neomlouvej se prosím. Teď je vše v pořádku. Jsi v bezpečí. Nikdy nedovolím, a-aby na tebe znovu s-sáhl!“ lámal se Binovi hlas.

We all need a special safe place.

Úzkost je špatná věc doopravdy. Reminder to take care of your mental health my babies! Brzy už budeme mít veselejší kapitolku. Tak se nebojte.

🌈💜