Please don't go [Yeonbin]

Autumn

Nastal podzim. Období spadaného listí, dýní a svíček. Yeonjun miloval podzim už jen proto, že to byl čas školy. Neuvěřitelně se na své přátele těšil. Taehyun a Beomgyu byli jeho dva nejlepší přátelé. Znal se s nimi již od základní školy. Vždy byli hvězdné trio, až minulý rok se začal Jun postupně stávat třetím kolem u vozu. Tae a Gyu se zvláštním způsobem sblížili, ale nikdy o tom nemluvili, takže občas ve skupině přebývala nepříjemná atmosféra.
Jun věřil, že tentokrát už budou kluci v pohodě.

„Já už se tak těším!" vyjekl Jun a poskakoval na sedačce jako malý. Ethan ho vezl první den do školy.
Neměl úplně svůj nejlepší den, protože měl o svého medvídka strach.
„Pamatuješ co jsem ti říkal?" zeptal se znovu a podíval se do zpětného zrcátka.
„Ano! Nevěřit všem novým lidem co mi přijdou na pohled." řekl a zaculil se tak, že Ethanovi vykouzlil úsměv ma tváři.
„Zaparkuju tady." ohlásil mu a zastavil.
„Díky za svezení." poděkoval a políbil jej na rozloučenou.
Vylezl z auta a už spěchal ke škole.
Před školou už se všichni vítali. Junův tep stoupal, nadšení se jen hrnulo. A pak je uviděl.
„Kluci!" zakřičel.
Dva páry zmatených očí se na něj podívaly.
„Yeonjun hyung!" zvolal radostně Gyu a hned si běželi naproti.
Mačkali se v objetí jako by se neviděli roky.
„Páni, vyrostli jste."
Musel si je prohlédnout jako pořádná mamka party.
„To spíš ty! Růžové vlasy, svetřík, úsměv na tváři!" škádlil jej Tae, přesně věděl že Junovi přišel někdo do života.
„Jmenuje se Ethan. Ethan Grace." odpověděl na otázku co ani nebyla vyslovena.

A tak den utíkal jako voda. Kluci ho trávili společně. Hned co skončila škola šli do obchodního centra utrácet za pár pěkných kousků.
Všichni se vyžívali v oblečení.
Když už Yeonjun držel druhou tašku plnou oblečení, nemohlo se stát nic jiného, než nehoda.
Při koukání do výlohy, nedával pozor, stejně jako kluk do kterého vrazil. Většina věcí vypadala z tašek na zem.
„Pane bože! Moc se omlouvám!" vypískl Jun. Podíval se na chlapce a musel zůstat chvíli zírat. Modré vlasy překrývaly jeho čelo, měl krásné tmavé oči, roztomilý nosík a úžasné rty. Vskutku vypadal jinak, až pohádkově, byl i vysoký!
Místo toho aby se také omluvil, začal mlčky sbírat roztroušené věci a dávat je do tašky.
„Díky." zamumlal a koukal jak chlapec tiše odchází.
„To bylo zvláštní." vyslovil myšlenku nahlas a podíval se znova na dokonale složené oblečení.
Nemohl ten obličej dostat z hlavy. Jako by už ho někdy viděl.
„Viděli jste ho?" zeptal se kluků co zrovna vyšli z jednoho z obchodů.
Poukázal na modrovláska, co se pomalu ztrácel v davu.
„No jasně, modrovlásku zná v našem ročníku každý. Je strašně chytrej. Nevím proč šel na náš obor, určitě má na víc."
objasnil Tae Junovi.
„Je mi povědomý, ale nepamatuju si, že bych ho viděl ve škole."
řekl Jun.
„Však se pohybuje jako duch. Nikdy nemluví a nikdy se nesměje. Jde z něj trochu strach tak si ho nikdo nedovolí šikanovat, i když je na to celkem adept."

Kdo by řekl, že některé obličeje z hlavy dostat nejde.

Máme tu první potkání.😌