Please don't go [Yeonbin]

Please don't go

7.8 2018

Yeonjun celý rudý a ubrečený klopýtal parkem. Flaškou mával kolem, jakoby to byl vítězný prapor. Pořvával kolem nesmyslná slova, která zněla spíše jako zaklínadlo.
Byl vlastně úplně nepoužitelný a mimo své smysly. Pohled se mu mlhal před očima, necítil chlad ani teplo. Jen zášť, truchlivost, bolest a bezmoc.

Soobin se zájmem pozoroval pohledného chlapce jak se motal parkem jako smítko ve větru. Věděl že ten chlapec byl z jeho školy, netušil však, co dělal tady s flaškou v ruce. Jun si ho nevšiml ani když Bin zavřel hlasitě učebnici, kterou si do teď na lavičce klidně četl.
Bin si chtěl nahlas odkašlat, aby na sebe upozornil. Jenže Jun zakopl o kámen, flaška mu vyletěla a roztříštila se o zem. Bin vypískl strachy, načež se ho Jun lekl a spadl přesně na střepy.
„Pane bože.“ vylekal se Bin ještě víc a přiběhl k poraněnému chlapci. Ten tam teď seděl jako klubko neštěstí a zděšeně koukal na svoje krvácející dlaně.
„To bude v pořádku!“ ujišťoval ho Bin a svlékl ze sebe bundu a následně košili pod kterou měl samozřejmě tričko. Junovi přebytečné střepy smetl, aby mu nezůstaly v ráně. Nakonec jen jeden střep zůstal v jeho ruce poměrně hluboko. Když si Jun uvědomil co se stalo začal plakat.
„Tak jo, budu potřebovat, aby ses uklidnil. Nemám sebou žádný obvaz, ale to nevadí. Ten střep je teď vlastně špunt, takže ho nebudu vytahovat. Pevně to kolem něj obvážu svou košílí aby nevypadl. Ty se hlavně nehýbej, nesmí se dostat níž.“ vysvětlil Bin. Roztrhl svou košili, aby alespoň trochu simuloval obvaz a poranění mu ošetřil. Sice nepostupoval dle první pomoci a tím pádem ho vlastně ošetřil špatně, ale stále to stačilo k uklidnění Juna.
„Teď se musíme odebrat do nemocnice, nemyslím, že je třeba volat sanitku. Moc nekrvácíš, tak se neboj.“ ujišťoval ho.

Pomalým krokem vláčel Bin Juna do nemocnice. Cestou mu Jun vyléval srdíčko o svém životě a Bin ho bedlivě poslouchal. Sice mu rozuměl jen části, ale pochopil, že Woojin je debil a že si ho nezaslouží.
„Oni mě to budou muset v-vyndat.“ zafňukal Jun, když čekali na pohotovosti.
„Neboj ráno si na to ani nevzpomeneš.“ zaslíbil mu Bin.
A v tu chvíli už ho přijímal doktor a Jun nesnesitelně fňukal a bránil se. Měl strašný strach a tak s ním musel Bin všude být. Po tom co mu ošetřily ruku a měl pár stehů se mu udělalo špatně, musel zvracet a ne jednou. Nejlepší možností bylo pro něj v nemocnici přespat, kdyby to náhodou bylo horší. Měl vysoké promile a nemohli riskovat, že by se chlapci něco víc stalo.
„Jeho rodiče pro něj mohou bohužel přijet až ráno, jsou totiž v zahraničí. Ale nemusíte se o svého kamaráda bát, postaráno je tu o něj dobře.“ oznámila sestra a potichu zavřela dveře od pokoje. Rodiče hned poslali do nemocnice peníze, aby mohl mít pokoj Jun sám, což bylo samozřejmě nespravedlivé, ale jak už víme peníze hýbou světem.
„Asi budu muset jít.“ řekl tiše Bin.
„Prosím neodcházej.“ zamumlal Jun do peřiny a zatahal Bina za rukáv bundy.
„Sedni si.“ zavelel nemotorně Jun.
Bin si s povzdechem sedl.
Yeonjun si prohlížel jeho obličej, jako by to byl ten nejhezčí obraz. Jakoby svět kolem něj neexistoval. Teď se cítil v bezpečí. Mohl klidně usnout.
Chvíli na něj Bin ještě koukal a pak se rozhodl bez povšimnutí odejít.

A doufal, že Yeonjun na něj do rána nezapomene.

Some things just need time.

Tomu říkám rozuzlení :DD.
Když budete chtít vědět jak doopravdy postupovat při střepu v ráně mrkněte do komentářů! Bin byl přece jen lajk. ;)

💜🌈