Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

1. Hlásím se, jako splátce!

Dee Day - 3. kraj (16 let, zabiják)

Pomalými kroky jsem šla ulicemi třetího kraje. Srpnové slunce házelo na luxusní vysoké budovy teplé zlaté paprsky, které se odráželi v prosklených oknech panelových domů, jenž na dlážděné cesty vrhaly příjemný stín.

Schválně jsem šla na chodníku podél domů, abych nemusela na svojí kůži pociťovat to úmorné vedro, které zde panovalo. Bylo sice před polednem, ale už v tu dobu bylo dost dobře poznat, že je teplý letní měsíc. Rukou jsem si setřela kapku potu, která se mi objevila na čele i přes celkem chladnému stínu naproti místu na slunci.

Dnes jsem si už byla na 100% jistá, že jsem připravená jít do arény a bojovat na život a na smrt. Trénovala jsem už dostatečně a byla jsem si jistá, že je čas toho využít. Moje práce s mečem byla téměř dokonalá a nějakou dobu přežít v divočině by mi určitě problém taky nedělalo.

Nešlo mi o výhru, v podstatě mi bylo jedno, jestli přežiju a nebo jestli tam zemřu. Nebála jsem se smrti. Šlo mi jen o pomstu. Moje setra zemřela v hunger games, když jsem byla teprve novorozeně. Zabil jí kluk z pětky a já se chtěla mstít. Byla jsem připravená ho zabít pomalou smrtí a to, že to nebude přesně ten, kvůli kterému sestra zemřela, mi bylo jedno.

Došla jsem na náměstí a stoupla si do fronty, kde stáli ostatní dívky z mého kraje. Mnoho z nich vypadala vyděšeně. Nevěděli, že se nemusí ničeho bát. Že žádná z nich do arény nepůjde.

Trochu otráveně jsem zamručela, neboť jsem odešla od budov, které mi poskytovali stín na volné prostranství a horké slunce ke mně mělo lepší přístup. Paprsky způsobili to, že se mi na kůži objevili další kapky potu, ketré jsem si opět setřela rukou.

Bez zájmu jsem se koukla před sebe na hlouček holek přibližně v mém věku. Viděla jsem, jak se některé klepali strachy z toho, že je vyberou, ačkoliv ta šance byla nízká. Bát se však nemuseli. Já byla odhodlaná jít dobrovolně.

Já totiž nejsem žádná rozklepaná chudinka toužící po tom, aby je nevybrali. Já se nebojím smrti. Nebojím se ničeho a jsem připravena se pomstít, ať to stojí, co to stojí. A klidně zemřu, jen chci naplnit svůj plán, který tak dlouho toužím provést.

Hunger games nesnáším z celého srdce už kvůli mojí sestře. Budu nejspíše jediná, která má k němu odpor a i přes to se dobrovolně přihlásila, aniž by na pódiu stál někdo, na kom mi záleží tak moc, že bych za něj v aréně položila život.

Začala jsem přemýšlet nad mojí taktikou pomsty. Do detailu jsem promýšlela, jak si splátce z pátého kraje najdu a zapíchnu mu meč do hrudi. Moje pomsta bude naplněná.

Okolní hlínu, trávu i mech pokropí jeho rudá krev a ozve se výstřel z děla oznamující jeho smrt. Možná i na mé oblečení dopadnou kapky červené tekutiny a já budu jen s úšklebkem stát, užívající si tu chvíli.

„Další!" ozval se né zrovna příjemný hlas ženy ve středním věku, který mě vytrhl ze zamyšlení. Měla na sobě pěkné, modré šaty a své krátké hnědé vlasy dokonale učesané a rovné. Celkem by jí to slušelo, kdyby na sobě neměla snad tunu make upu a přehnaně výrazné líčení.

Ani jsem si neuvědomila, že na mě přišla řada. Nastavila jsem ruku a ani jsem neucukla když mě jakási žena píchla do ruky jehlou. Přitiskla jsem prst, z kterého vytekla krev na papír a nechala, aby se do něj vsáklo pár kapek. Odtáhla jsem ho zpátky k sobě a čekala.

Zaslechla jsem pípnutí speciálního stroje, který žena přiložila k červené tekutině. Kontroloval, jestli jsem to opravdu já a dalo se díky němu zjistit, zda přišli opravdu všichni. A právě oznamoval, že jsem dorazila já, Dee Day.