Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

21. Válka?

6. den

Damien Virgo - 3. kraj (13 let, bratr Rika Virga)

Byl jsem částečně vzhůru a zároveň jsem částečně spal. Uvědomoval jsem si pár věcí. Ale zároveň né úplně všechno. Uvědomoval jsem si, že jsem ležel ve své posteli. Uvědomoval jsem si, že jsem měl brzy vstávat do školy, ale zároveň bylo spousta věcí, které mi v polospánku nedocházely.

Venku byl slyšet zvuk, jakoby se tam střílelo. Slyšel jsem výkřiky plné hrůzy, sebevědomí nebo také výhružky a pokřiky. Ani jsem si neuvědomil, že by to mohlo být něco nebezpečného. Dokonce jsem si myslel, že jsem možná stále spal a že tohle bylo jen pokračování řetězce všech snů, které se mi zdály.

Ani mě nenapadlo se zvednout a vykouknout z okna, abych zjistil, co se dělo. Byl jsem unavený a jediné, po čem jsem toužil byl spánek. No co. Únava byla silnější, než zvědavost. A když je člověk unavený, nezajímá ho nic. Já bych dál ležel v posteli, i kdyby kousek ode mě mě vybouchla bomba.

A nebo jsem nespal. Jen jsem ležel a byl úplně unavený. Spal jsem vůbec? Nevzpomínal jsem si na to, že bych usnul. Nepamatoval jsem si, kdy jsem se probudil a nevybavoval se mi jediný sen z téhle noci, což se stávalo málokdy. Ale zároveň jsem si nepamatoval na to, že bych celou noc ležel v posteli. Jakoby se mi posledních pár hodin úplně vymazalo z paměti.

Ani jsem si v polospánku neuvědomil celou skutečnost. Myslel jsem si, že jsem byl ve spokojené rodině. Že jsem bydlel s rodiči a se svým bratrem. Ale nebylo tomu tak. Měli jsme starosti. Starosti o mého bratra, který mohl v aréně každou chvíli zemřít.

Chvíli jsem ležel v posteli a převaloval se ze strany na stranu. Moje peřina krásně voněla po růžích. Takovou vůni jsem znal, jako svoje boty. Byla cítit z mého čerstvě vypraného oblečení a také z povlečení. Byla to nádherná vůně, přímo omamná. Miloval jsem jí. Nevnímal jsem nic jiného, než vůni, černočernou tmu před očima a proud mých myšlenek.

Už jsem si ani neuvědomoval, že by měla brzy začít škola. Jen jsem ležel a užíval si to. Nevnímal jsem zvuky za oknem. Jen jsem si užíval tu sladkou nevědomost, která se měla brzy změnit v šok.

Tak jsem ležel dlouho. Dlouho jsem si užíval tu sladkou nevědomost. Dlouho jsem ležel omámený proudem svých myšlenek. Dokud mě neprobraly kroky.

Chvíli jsem ani ty nevnímal a v klidu ležel dál. Jakoby mi v té době na ničem jiném nezáleželo, chtěl jsem jen si užít ten sladký odpočinek. Včera jsem usnul pozdě. Dost pozdě. Proto jsem byl unavený. Ale na to jsem si nevzpomínal.

Nevzpomínal jsem si na to, že jsem tak málo spal. Nevzpomínal jsem si na to, že jsem měl brzy vstávat a už vůbec jsem si nevzpomínal na důvod, proč jsem spal tak málo. Cítil jsem se tak svobodný. A tak bezstarostný.

Od doby, co byl můj bratr v Kapitolu, jsem se snažil učit se zacházat se zbraněmi, hlavně s házecími noži. Dříve jsem si v hlavě namlouval, že mě vybrat nemohli. Mýlil jsem se. Kdyby se Rik nepřihlásil za mě, určitě bych už byl mrtvý.

Bál jsem se o něj, ačkoliv jsem věděl, že měl velkou šanci na přežití. Mohl vyhrát. Ale ta možnost byla i tak nízká. Tak strašně nízká. Bylo tam stále mnoho hráčů. Mnoho hráčů, kteří bojovali o samotné přežití. A žádný z nich se rozhodně neměl v plánu vzdát.

Věděl jsem, jak nízkou šanci bych měl já. Proto jsem se snažil. Snažil jsem se naučit alespoň házet noži. Snažil jsem se ze strachu. Ze strachu z toho, že by mě mohli zase vybrat. Ze strachu o svůj život.

Mnohem víc, než o ten svůj život jsem se pochopitelně bál o ten Rikův. Myslel jsem na něj každý den. A od doby, co se přihlásil jsem se poprvé za svůj život modlil. Modlil jsem se každý den, ačkoliv jsem nevěřil, že by to něčemu pomohlo.