Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

11. První noc

1. Noc

Natasha Williams - 4. Kraj (16 let, spojenec)

Začínalo se stmívat a na tmavnoucí obloze se objevila první hvězda. Seděla jsem na stromě pár metrů nad zemí a rukou jsem se držela nejbližší větve, abych nespadla a svým zrakem jsem bedlivě sledovala dění pod sebou. Měla jsem první hlídku a jelikož jsme nenašli žádný dobrý úkryt, musela jsem být dvojnásobně obezřetná, jestli jsem chtěla ochránit své spojence.

Ale zase jsem dostala jasný úkol, abych zabránila tomu, co Kapitol plánoval. Nikoho nezabít a udržet co nejvíc lidí na živu. Nemohla jsem tedy do žádného z vetřelců, který by sem přišel, zapíchnout svojí dýku. Tu jsem si ukořistila v rohu hojnosti společně se spoustu dalšími věcmi.

Podařilo se nám odtamtud vzít spoustu věcí, včetně jídla a flašek vody a zbraní, nemuseli jsme si tedy dlouho lovit kořist a v případě nebezpečí jsme se měli čím bránit. Ti, od kterým nám nyní hrozilo největší nebezpečí byli samotní Kapitolné.

Vlastně jsem ani nevěděla, co mělo hlavní město v plánu. Jediné, co jsem věděla bylo to, že se to nebude líbit nikomu. Jak mě, tak Philipovi, tak nikomu dalšímu v ostatních krajích. Jediný, komu se ten plán líbil byl ten, kdo ho vymyslel. Prezident Panemu. I když nám můj stylista nevysvětlil, o co v tom plánu jde, protože nezbyl čas, byla jsem odhodlaná svůj slib dodržet a pokusit se udržet co nejvíce hráčů naživu.

Znělo to jako něco naprosto nemožného. A v podstatě ano, bylo to složité. Přece jen, je to aréna v hunger games. Udržet co nejvíce lidí naživu je pěkný oříšek. Ale zase jsem nemohla zachránit všechny. Nemohla jsem zabránit tomu velkému souboji, který proběhl v rohu hojnosti, kde přišlo o život tolik mladých lidí. To by bylo až moc nápadné a Kapitolu by se to mohlo zdát podezřelé. A to jsem nechtěla.

Zatím všechno vypadalo dobře. Počet mrtvých se stále držel na desítce. Ohledně mých spojenců to taky nebylo zlé. Jen Ambrose, chudák, přišel o život při velkém souboji, který na začátku proběhl. Ostatní si však v klidu spali. Nebo jsem si to tak alespoň myslela.

„Natasho?" uslyšela jsem vedle sebe známý hlas.

Polekaně jsem sebou trhla a koukla směrem odkud přicházel. Už od začátku jsem věděla, kdo to je, ale jak jsem nečekala, že na mě v noci někdo promluví, lekla jsem se. Koukla jsem se do bledě modrých očí mého spojence, Chrise. Jeho platinově blonďaté vlasy vedle mě doslova zářily ve svitu měsíce. Uvědomila jsem si, že vyšplhal vedle mě na strom, aniž by jsem si ho všimla. Tak to asi nejsem nejlepší hlídkařka.

„No?" zeptala jsem se šeptem, abych nikoho dalšího probudila.

Splátce šestky se posadil na větev vedle mě a koukl se mi do očí. Už jsem věděla, na co se mě chtěl zeptat a přemýšlela, jestli pro bezpečí nás obou vymyslet lež nebo mu říct pravdu a doufat, že to neuslyší Kapitolané, kteří sledovali každý náš krok a poslouchali každé naše slovo.

„Jsi si jistá, že byl dobrý nápad nechat Carol samotnou v lese? Neměli jsme radši zabít toho ničemu Jaspera a zajít pro ní?" zeptal se mě šeptem a dál na mě hleděl.

Oceňovala jsem, že mi důvěřoval natolik, že neprotestoval, i když šlo o život jeho sestry. Asi mu došlo, že nejsem typ člověka, který by kvůli přežití šel přes mrtvoly. Že jsem nechtěla zabíjet, i když jsem se dobrovolně přihlásila do Hunger games.

Chvíli jsem přemýšlela. Nenapadala mě ale žádná dobrá výmluva. Musela jsem tedy říct pravdu a doufat, že nás Kapitolané neuslyší. Přeci jen, nesledují nás 24 hodin denně. Nahnula jsem se k jeho uchu.