Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

42. Sakra! To není dobrý!

16. Noc

Natasha Williams - 4. Kraj (16 let, spojenec)

Nemohla jsem uvěřit, co se právě stalo. Nikdy jsem nezažila tolik emocí na jednom místě. Tolik radosti z návratu z arény. A následné vítání splátců s jejich rodinami. Rodinami, které je měli vidět naposledy v den sklizně.

Stále jsem to všechno zpracovávala. Přemýšlela jsem o mojí úloze v aréně. O tom, jak za mnou tenkrát přišel můj vyzážista s tímto úkolem. A já souhlasila. Přestože jsem měla původně jiné plány.

Přihlásila jsem se dobrovolně. Abych vyhrála. Nebo to alespoň zkusila. Chtěla jsem to udělat vždycky a jen čekala na správnou příležitost. Bohužel, vybrala jsem si špatné hry.

Vždy jsem toužila po účasti v Hunger games. Toužila jsem navštívit Kapitol. Ochutnat jejich jídlo. Projet se v kočáře taženém koňmi. Užít si trénink i znánkování. A nakonec, okusit arénu na vlastní kůži.

Snila jsem o adrenalinu v mých žilách a zároveň i o pocitu vítězství. Vítězství nad všemi. Teď jsem však také zvítězila nad mnohem větším nepřítelem. Nad samotným Kapitolem.

Vždycky jsem hry milovala. Milovala jsem to napětí a nečekané zvraty. Častokrát to končilo tak nečekaně. Obzvlášť když vyhrál někdo, od koho to nikdo nečekal. A letos jsem to mohla být já.

Bohužel jsem si vybrala špatný ročník. Ročník, kdy už nešlo o poražení nevinných dětí, ale o poražení samotného Kapitolu. Toho, co tohle vymyslel. Toho, kvůli kterému tolik lidí trpělo.

Za tu dobu jsem viděla tolik smutku a slz v očích. Tolik krve v aréně na vlastní oči. Tolik mrtvých těl. A zároveň tolik nadšených výrazů, když jsme se měli vracet domů.

Pomalu jsem měnila názor na tuhle hru. Táhla zábava plná napětí nebyla pro mě. Nechtěla jsem tam být. Nechtěla jsem bojovat. Nechtěla jsem ani zemřít.

Únosy a zabíjení dětí rozhodně nebylo nic pěkného. Nic, s čím bych chtěla mít cokoliv společného. Přesto jsem se přihlásila dobrovolně. Dobrovolně mezi zabijáky i nevinné děti, které se jich báli. Ale Proč jsem to udělala? Byla jsem tak hloupá.

Vzpomínala jsem na celý dnešek. Jak jsme čekali na záchranu. Jak jsme se ostatním splátcům přiznali k našim plánům a také je uskutečnili. Jak jsme doufali a věřili v záchranu. Jak jsme chtěli z arény smrti konečně odejít.

Lépe jsem pochopila hrůzu Hunger games, když jsem viděla děti, jak se se slzami v očích vítali se svými rodinami a přáteli. Pro ně to bylo horší utrpení, než pro mě. Já nikoho neměla. Teda... Téměř nikoho. Nikoho, koho bych potřebovala nebo chtěla vidět. 

Jen jsem tam samotná stála a šťastně sledoval ty spokojené a šťastné rodiny. Sledoval jsem něco, co jsem si vždycky přála. Něco, co symbolizovalo štěstí a krásu. Něco, co jsem neměla. Co jsem tolik chtěla. Co jsem si ani trochu nezasloužila. Hrdé rodiče s jejich dětmi.

Hra už byla u konce. Vyhráli jsme. Kapitol prohrál. Teď už bude vše jenom dobré. Už jsme nemohli prohrát. Nemohli přežít. Nic se nemohlo už pokazit. Taky co by se mohlo pokazit? Dokázali jsme to. A byli konečně na svobodě. Konečně volní. To jsem si nalhávala...

Trhla jsem sebou a pohled upřela k rozraženým dveřím místnosti, ve které jsme právě oslavovali s rodinami naše vítězství. Každý někde slavil nebo odpočíval po velkolepé bitvě. A splátci zůstali v jedné místnosti, kde se tancovalo, zpívalo a pilo. To jsem si nemohla odpustit.

Málem jsem si však polila šaty svým drinkem, když jsem zaslechla ránu od dveří. Podívala jsem se směrem k nim a oddechla si. To byl můj vizážista. Přišel se sem taky podívat.