Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

9. Masakr

Ava Aileen Fox - 1.kraj (13 let, přeživší/spojenec)

Měla jsem pocit, že mi snad vyskočí srdce z hrudníku, jak silně bušilo. Bála jsem se. Šíleně jsem se bála. Obzvláště, když jsem pomyslela na to, že během příštích pár dnů, hodin a možná i minut můžu ležet mrtvá v kaluži krve mezi ostatními těly. Moje oči už nebudou tak živé a plné energie, jako dříve. Budou na ostatní koukat, tak jako z jiného světa. Bude v nich chybět Jiskra, kterou smrt uhasila. Budou mrtvé.

Oklepala jsem se při pomyšlení na, ten masakr, který proběhne. I kdybych přežila hunger games, o čemž jsem dost pochybovala, navždy to budu mít před očima. Navždy budu vzpomínat na krev, na to, jak uvidím mladé lidi umírat a na to, že možná i já budu muset někoho zabít, abych sama přežila. Budou se mi navždy zdát noční můry. Už nikdy nebudu moct žít stejný život, jako dosud. Možná by bylo lepší zemřít, to jsem ale nechtěla. Byla jsem odhodlaná bojovat, ať to stojí, co to stojí.

Ruce se mi potili nervozitou a klepaly strachem. Nervózně jsem s nimi třela o sebe a přešlapovala na místě. V uších mi zněl tlukot mého strdce, jako ozvěna. Stála jsem v malé místnosti a své vystrašené oči upírala na skleněný výtah, kam se mi za žádnou cenu nechtělo. Byl by to s největší pravděpodobností poslední výtah, kterým pojedu. Snažila jsem se uklidnit, to ale nešlo. Stále jsem měla před očima představu toho krváku a taky představu své vlastní smrti.

Na sobě jsem měla lehčí oblečení a přez něj teplou bundu. Vizážista mi vysvětlil, že budou v aréně nejspíše několik částí a v nělterých bude teplo, proto to lehlé oblečení do tepla a v některých bude naopak zima, proto ta bunda. Ani mě to nepřekvapovalo. Po válce dělali takovou arénu snad vždy, asi se jim zalíbila a bylo to i celkem výhodné pro splátce, protože milovníci mrazu mohli zalézt da hor a naopak ti, co měli v lásce horko se mohli vydat do pouště.

Vzpomínala jsem na to všechno. Na týden v Kapitolu, na trénink a na děj za posledních pár minut. Jak mě odvedli z pokoje, jak jsem letěla nad arénou se zahalenými skly, abych na ní neviděla z výšky a jak mi pod kůži píchli čip, díky kterému mě budou tvůrci sledovat a budou první, kteří se dozví, když umřu. To byl ještě nepříjemnější pocit, než, když do mě někdo píchal injekce, které jsem z celého srdce nesnášela.

„20 vteřin do začátku," ozval se hlas člověka, který komentoval hladové hry. Vlastně jsem ani nevěděla, jak vypadá. Znala jsem jen jeho hluboký celkem příjemný hlas, který bych měla možná i ráda, kdyby mi teda právě neznámoval, že za pouhých 20 sekund ten celý masakr začne.

Otočila jsem svůj zoufalý pohled k vizážistovi, který stál za mnou. Byl mojí velkou oporou a dost jsem si ho oblíbila. Nebylo mu víc, než 20, přez to byl dost šikovný. Jeho hnědé, kudrnaté vlasy mu neustále padaly do jeho modrých očí a na tváři měl smutný úsměv.

Přišel o pár kroků až ke mně a objal mě. „Neboj se, to zvládneš, já ti věřím," řekl s klidem v hlase.

Přivřela jsem na chvíli oči a nasála jeho příjemnou vůni, která mě uklidňovala.

„10 vteřin do začátku," uslyšela jsem opět ten hluboků hlas.

Odtrhla jsem se z obětí a naposledy mu koukla do očí. Nevěřila jsem jeho slovům. I on sám jim určitě nevěřil, jen se mě marně snažil utěšit. „Zbohem," zamumlala jsem a vyšla k výtahu. Už to bylo skoro tady. Hunger games začínalo.

Jakmile se i moje druhá noha dotkla výtahu, zavřely se skleněné dveře a já se ocitla v uzavřeném prostoru, připomínajícím dlouhou skleněnou trubku. Deska pode mnou začala stoupat nahoru a stoupala tak dlouho, dokud mě neoslnilo uměle vytvořené slunce. Musela jsem si zakrýt oči, abych si zvykla na světlo. Nadechla jsem se a opět vydechla. Už nebylo cesty zpět. Stála jsem v aréně.