Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

31. Odskáčou si to!

12. den + noc

Caroline Smith - 6.kraj (14 let, přeživší + spojenec)

Oči mě pálily od slz. Od slz, které mi stékaly po tváři a každý kousek z nich se skládal ze všech mých emocí. Ze všech těch, co jsem pociťovala od smrti Philipa.

Hněv, větší, než cokoliv na světě. Smutek silnější, než celý Kapitol. A hlavně výčitky. Neskutečně výčitky převyšující jakékoliv jiné emoce. Výčitky, že jsem mu nepomohla. Nezachránila ho. Nechala ho zemřít. Přišla o něj.

To vše obsahovali mé slzy. Slzy plné psychické bolesti. A jen nezaznamenatelný kousek. Jen drobný červ ve srovnání se sluneční soustavou. To byla bolest fyzická. Silná. Šíleně silná. Ale oproti všemu ostatnímu neznamenala nic. Vůbec nic.

Nemohla jsem z mých pocitů uniknout. Byly, jako klec. Klec, ve které jsem lítala, jako ptáče a narážela do stěn. A po každém nárazu se zvětšovala má bolest.

Víčka jsem měla tak nateklá po několika dnech pláče, že jsem je nebyla schopná otevřít. Ani jsem se o to nesnažila. Kdyby se mi to podařilo, pomohlo by mi to jako sluneční brýle v prudkém dešti. V místě, kam jsem se propadla byla neskutečná tma.

Těžkým víčkům moc nepomáhala únava. Nespala jsem. Ani bych neusnula. Všechno se mi neustále vracelo. Smrt Philipa. Ten Tedův krvežíznivý pohled. Můj pád do té propasti.

Stále jsem přemýšlela nad tím, jak nás měli zachránit. Chtěla jsem zabít Teda a Collina. A zmizet. A pak počkat na záchranu. Plán, který nebyl tak moc prostý, jak jsem si myslela. Plán který úplně ztroskotal.

Co jsem to vymyslela? Jak hloupá a naivní jsem musela být, když mě to napadlo? Chtěla jsem udělat hry napínavější. Aby se o to nepostaral pak Kapitol. Proč jsme radši chvíli nepronásledovali nějakého slabšího splátce? Proč jsme museli rovnou jít po těch nejsilnějších?

Měli jsme jediný úkol. Udržet co nejvíce lidí naživu, než nás zachrání. To se nám teda povedlo. Skutečně. Mohla bych obdržet cenu za nejhorší účastníci vzpoury, co kdy existovala.

Nevěděla jsem, kolik jich zemřelo. Ale slyšela jsem mnoho výstřelů. A nedokázala odhadnout, jestli dokázali zabít alespoň jednoho z nich. Nebo jestli jsem nepřišla o všechny své přátele a oba zůstali na živu.

Neviděla jsem na oblohu, kde se každý večer objevovali obličeje mrtvých. V takové tmě jsem ani nemohla. Nepoznala jsem den od noci. Navíc, měla jsem už delší dobu nateklá víčka tak, že bych i při světle nevěděla nic.

Jak dlouho jsem tu už byla? Dva dny? Tři dny? Týden? To jsem mohla jen těžko odhadovat. Obzvláště, když mi každá další vteřina připadala jako věčnost. Měla jsem pocit jako bych tu seděla už pár měsíců. Přestože jsem věděla, že to nemohlo být déle, než pár dní.

Za tu dobu mě nenapadl žádný rozumný plán, jak se odsud dostat. Mohla bych nějak vylézt nahoru. Avšak jediná část mého těla se netvářila, že bych mohla vstát a šplhat. Ruce i nohy mě bolely a cítila jsem se neskutečně slabá. Fyzicky i psychicky. Vlivem pláče, probděných nocí a zranění na těle i duši.

Opět se ke mně přivalila další vlna pláče a přinesla s sebou další vzpomínky na něj a s nimi smutek, bezmoc, výčitky, zkrátka vše, co mě celou dobu doprovázelo. Jako stín. Jako parazit, kterého se nedalo zbavit. Parazit, jenž ze mě pomalu vysával veškerou sílu.

Kromě toho všeho však mi v hlavě uvízlo mnoho jiných vzpomínek. Vzpomínek na časy ne tak dávné, přes to navždy ztracené. Na časy před vylosováním, pobytem v Kapitolu a hlavně na časy před arénou.