Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

44. Všechno Hezké jednou končí

16. noc

Maria Shulk - 15. kraj (17 let, přeživší)

Nevěřila jsem tomu. Všechno se stalo tak rychle. To, když nás zachránili... Měla jsem takovou radost. A pak... Konec. Všechno se zhroutilo jako domeček z karet.

Jakoby postup shromažďovali na sebe. Dílek po dílku. Kartičku po kartičce. A sestavili něco na první pohled dokonalého. Pak však někdo pouze pohnul prstem. Jen aby shodil jednu kartičku. A celý plán se zhroutil.

Nepochybovala jsem. Já věřila, že ten plán vyjde. Když už jsme byli venku. Když jsme už měli jet domů. Tolik jsem se tam těšila. Mohla jsem pak znovu vidět lidi v našem kraji i má oblíbená místa. Ale ne. Všechno podělala Vespa s prezidentem

Spřátelila jsem se se svými spojenci. Blíž jsme se seznámili s tím, že pojedeme domů. S tím, že přežijeme všichni. A teď jsme měli za úkol se pozabíjet. Zase. Zase se to opakovalo. Pokračovalo to. Jako velká noční můra.

Mohli jsme odejít. Mohli jsme se zachránit. Ale všechno se zhroutilo. Všechno od základu. Jako moje emoce. Z nadšení do zoufalství a beznaděje.

Měla jsem někdy v budoucnu zabít své přátele, abych přežila. Těžké. Nedokázala jsem si to představit. V hlavě jsem se však přesvědčila o tom, že bych to udělala. Můj život byl teď důležitější, než ten jejich. Bohužel.

Se svými spojenci jsem teď seděla v kroužku na měkkém červeném koberci, který jsme měli u sebe v pokoji. Seděli jsme a probírali taktiku. Zase. Zase jsme přemýšleli, jak zabíjet a neumřít.

Zavedli nás do stejné budovy jako předtím. Zase. Zase jsme byli na stejných místech. Děsilo mě to. Tolik vzpomínek. Tolik hrozných vzpomínek, které bych nejradši zapomněla.

Tady jsem snídala před tréninkem. Tady jsem se klepala strachy z arény. Tady jsem trávila celé ty dni před tím, než jsem měla umřít. Právě tady. Právě v místě v nejvyšším patře s krásným výhledem na Kapitol.

Nádherné místo. Přesto mi připadalo hrozné. Měla jsem tu všechno potřebné k životu. Přesto jako bych nežila. Ještě před arénou jsem byla uvnitř mrtvá. To platilo i teď.

Přestože šlo o krásné místo, já jsem ho nenáviděla. Mozek si stále pamatoval, že když jsem ho viděla poprvé, považovala jsem ho za krásné. Srdce však vědělo své. Nejvíc ošklivé místo na světě. To jsem si myslela.

Teď jsem tu byla a znovu přemýšlela nad zabíjením. A ačkoliv jsme měli společné plány, každý si v hlavě vymýšlel ten svůj. Tohle nemohla být týmová práce. Přežije jen jeden. Jen jednomu se jeho sen splní.

„Takže Myslíš, že bychom se měli radši skrývat?" zněla otázka od Travise.

„Byli bychom... Víc v bezpečí. Větší šance na výhru," Přikývla

Cukla jsem s sebou, když se ozvalo klepání na dveře. Oddechla jsem si. Jen dveře. V aréně bych se už otáčela a sahala po zbrani. Vždycky mě dokázal i sebemenší zvuk vyvést z míry.

„Um... Dále," tiše jsem zamumlala a čekala, kdo přijde.

Mohla to být Chloe. Trénovala nás. Respektive, šlo o mojí trenérku, ale pomáhala od začátku celému mému Spojenectví. Od začátku jsme byli spolu. My tři a Chloe.

Měla jsem k ní blízko. Obvykle jsem i poznala, když jí něco trápilo. To jsem jednou před arénou viděla. Její ztrápený obličej. A věděla jsem, že neměla až takový strach o to, že bych se nevrátila. Cítila jsem to. Muselo v tom být něco víc.