Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

6. Poslední den

Jacob Vicky Woods - 8.kraj (18 let, zabiják)

Byl poslední den tréninku. Poslední den před tím, než nás pošlou do arény, kde budeme bojovat, dokud nepřežije hen jeden poslední. Jeden vítěz. Jeden, který se stane bohatým, slavným a všemi uznávaný, jako ten, který přežil skoro nemožné. Nechápal jsem, kdo mohl na to trapné hunger games koukat. Smrt je přece přirozená věc a nějaký magor o tom udělal televizní show. Jakoby to bylo něco zvláštního. Něco, co musí každý vidět. 

Tušení, že budu druhý den bojovat na život a na smrt mě nijak nevyvádělo z míry. Na výhru jsem si věřil. Při tréninku jsem si vedl dobře, vlastně jsem byl, troufnul jsem si říct, jeden z nejlepších. Tak čeho se bát? Nestresovalo mě, že jsem si nenašel jediného spojence. Byl jsem odhodlaný vystačit si sám a i k samotné výhře se dokopat sám. 

Zabíjení nevinných mi v aréně nebude dělat problém, to jsem věděl. Životy neznámých mě nezajímali, za to na životech mých blízkých, kterých jsem měl skutečně málo, mi záleželo opravdu hodně.

Kamarádů jsem nikdy neměl moc. Ostatním jsem připadal jako podivín. Málokdo se se mnou vůbec chtěl bavit. To mi ani trochu nevadilo. Měl jsem sice málo kamarádů, ale za to ti, které jsem měl mě brali takového, jaký jsem doopravdy byl. Nemusel jsem si před nimi na nic hrát a byl jsem zkrátka sám sebou.

Stál jsem s ostatními splátci v řadě za sebou, jako kachňata za svojí mámou. Štvalo mě to. Nechtěl jsem být ve společnosti tolika lidí, z nichž u většiny jsem neznal ani jejich jméno. Nechtěl jsem mít s touhle televizní show nic společného.

Zbývala už jen pouhá minuta do začátků rozhovorů a na pohodlných měkkých sedadlech potažených na modro nabarvenou kůží už seděli netrpěliví fanoušci, čekající, až začnou probíhat rozhovory. 

Nechápal jsem, jak se na tuhle šílenost mohl někdo přijít podívat. Neuvidí tu žádné celebrity, jen další ovce, ovládané Kapitolem. Jen další děti, které půjdou do arény, jako hračky Panemu, z nichž jen jeden přežije. Jen další oběti našeho prezidenta, podle kterého jejich život zřejmě neměl vysokou hodnotu, což byla vlastně pravda. 

Lidí jsou na světě miliardy a těch 29 mrtvých zasáhne tak maximálně jejich blízké. Svět to ale nezmění. Oproti celé naší planetě jsme jen drobní červy, jejichž smrt jí nijak nezmění. Země se dál bude točit kolem ze mě a životy ostatních probíhat dál, jako probíhaly před tím. Smrt je přirozená věc. proto jsem nechápal, proč o ní natáčí tuhle trapárnu.

Rozsvítil se jeden z reflektorů zasahujících na pódium, který namířil na 2 sedačky, které připravili Kapitolané pro moderátora Hunger games a splátce, se kterými se budou dělat rozhovory a na jednom z nich si už hověl chlap, který už od konce války moderoval hunger games.

Jeho jméno jsem už, párkrát slyšel, ale vždycky jsem ho zapomněl. Na hlavě měl svůj obvyklý účes a to fialového kohouta, který vypadal hrozně. Zelené oči mu svítily štěstím, jako 2 jiskry, což jsem nechápal, když na něj čumělo tolik lidí.

Já upřímně nevěděl, co na tom pódiu budu mlít. Neuměl jsem mluvit k lidem a už jenom tušení, že budu sedět tam na pódiu mi způsobovalo nervozitu. Nebál jsem se arény, nebál jsem se smrti, bál jsem se toho, až, budu sedět na tý sedačce a všichni na mě budou koukat a poslouchat, co říkám.

Moderátor vstal ze sedačky a došel ke stojanu s mikrofonem, který vzal do své až, nepřirozeně bledé ruky a usmál se na publikum, které sedělo před ním.

„Zdravím vás, obyvatelé Panemu, u tozhovorů s hvězdami letošního ročníku hunger games, tedy se splátci, ktří reprezentují svůj kraj v této nesmírně důležité tradici!" řekl nadšeně s naprostou vážností v hlase.