Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

34. Ty za to můžeš!

14. den + noc

Natasha Williams - 4. Kraj (16 let, spojenec)

Cítila jsem bolest nohou z neustálého chození. Svaly mě šíleně pálily a dvakrát mi nepomáhalo slunce, které do mě neustále v jednom kuse pražilo. Poslední dny v aréně jsme zažívali příšerné horko, únavu a trpěli čím dál větším hladem a žízní.

Přes to jsme nezastavovali. To jsme mohli na dalším místě odpočinku. Na dalším místě, kde najdeme vodu a dostatek potravy. Protože nebylo moudré zůstávat na jednom místě. Proto jsme je střídali. A proto jsme také pravděpodobně stále byli naživu.

Zbývalo už pouze posledních 12 splátců. Plán, udržet jich co nejvíce naživu, se moc nedařil. Ale co jsme mohli dělat? Maximálně se tak vyhýbat ostatním a nezabíjet. A ani to, vzhledem k nedávné události, pravděpodobně nedodržíme.

Dva dny od smrti Chrisovi sestry utekli, jako nic. Od té chvíle se neskutečně změnil. Vůbec to nebyl on. Tak, jak jsem ho znala. Neustále se tvářil smutně a naštvaně zároveň. A býval naprosto unášen svými myšlenkami. A já si byla dost jistá, že přemýšlel nad pomstou.

Záleželo mu na záchraně ostatních splátců z arény a dodržení toho plánu. Ale pravděpodobně by nechtěl zachraňovat i vrahy jeho sestry. Ačkoliv jí zabili, aby si zachránili svůj život, tohle pro něj muselo být neodpustitelné.

Já bych byla ráda, kdybych se jakémukoliv boji vyhnula. Ale věděla jsem, že pokud se on rozhodl pro pomstu, jen tak si to nerozmyslí. A já ho v tom byla ochotná podpořit. Taky bych nechtěla někoho zachraňovat, kdyby mi zabil blízkou osobu.

Pohled jsem na chvíli upřela na svého spojence ze šestého kraje. Šel kousek přede mnou a bedlivě sledoval okolí. Alespoň že tohle se nezměnilo. Že neustále dával pozor na cestu. Že stále nevzdal snahu o přežití.

Měla jsem výhled na jeho vlasy, které už jen místy připomínaly blond. Z větší části byly pokryté listím, prachem i drobnými klacíky a lepilo je k sobě bláto a voda z občasného deště.

Nevypadal, že by ho cesta nějak zmohla. Tvářil se jakoby byl šel s kamarády do lesa na houby. Musel však kromě únavy, hladu a žízně cítit neskutečnou úzkost. Ale skrýval jí. Tak jako veškeré emoce. Kvůli sponzorům. Kvůli větší naději na přežití.

I já jsem vše skrývala. Ačkoliv jsem měla chuť za každým bolestivým krokem syknout nebo si rovnou lehnout do trávy a nechat příjemný vánek, ať si hraje s mými vlasy a hladí mě po tvářích.

Měla jsem chuť si poztěžovat na bolest, na hlad i žízeň, ale ztratila bych tím svojí pověst odvážné holky, díky níž jsem měl sponzory, které jsem za žádnou cenu nemohla ztratit.

Toužila jsem se napít, najíst a spát. Ale takhle to bohužel nefungovalo. Neměli jsme jídlo, vodu ani bezpečné místo ke spánku. Hunger Games bylo ještě těžší, než jsem předpokládala, když jsem se hlásila dobrovolně. Horší nápad jsem nikdy nedostala.

Přihlásila jsem se do špatnýho ročníku. Do toho, který měl zůstat bez vítěze. A my tomu měli za každou cenu zabránit...

Christopher Smith - 6.kraj (17 let, spojenec + zabiják)

Poslední dva dny jsem měl v hlavě převážně jednu myšlenku. Pomstu. Od té jedné chvíle. Chvíle, kterou nikdy z hlavy nedostanu. Chvíle, kdy se její obličej objevil na obloze. A mně došlo, že jsem jí už nemohl pomoct. Že jsem jí navždy ztratil.

Nejhorší bylo, že jsem netušil, jak se to stalo. A nebyl jsem při ní, když zemřela. Nemohl jsem jí pomoct. A tudíž jsem ani nevěděl, čí rukou zemřela.